„Už jsou to dva roky. Od té doby mi moje dcera nezavolala ani neposlala zprávu“: Nechce mě vidět, a brzy mi bude 70

Klára je jednou z těch sousedek, které si nemůžete nezamilovat. Ve svých 68 letech má mladistvého ducha a teplý úsměv, který vás přivítá jako doma. Žije sama v malém útulném domku na konci naší ulice. Čas od času ji navštívím s nějakými sušenkami nebo kouskem dortu a sedneme si na čaj. Naše rozhovory jsou vždy příjemné; Klára má talent na vyprávění příběhů, zejména o svých cestách po světě.

Jednoho slunečného odpoledne, když jsme seděli na její verandě a popíjeli heřmánkový čaj, se Klára zdála zamyšlenější než obvykle. Viděl jsem, že ji něco trápí. Po několika chvílích ticha se na mě podívala a řekla: „Víš, Petře, je něco, co jsem ti nikdy neřekla o své rodině.“

Přikývl jsem a povzbudil ji, aby pokračovala.

„Mám dceru,“ začala s nádechem smutku v hlase. „Jmenuje se Zuzana. Teď je jí 35 let. Bývaly jsme si tak blízké, ale už dva roky jsem o ní neslyšela. Žádné hovory, žádné zprávy—nic.“

Byl jsem překvapený. Klára nikdy předtím Zuzanu nezmínila. „Co se stalo?“ zeptal jsem se jemně.

Klára si hluboce povzdechla. „Je to dlouhý příběh. Zuzana a já jsme se pohádaly kvůli něčemu malichernému. Alespoň mně to tehdy připadalo malicherné. Chtěla se přestěhovat do Prahy kvůli pracovní příležitosti a já jsem měla obavy z toho, že bude tak daleko. Pohádaly jsme se a ona mě obvinila z toho, že nepodporuji její sny. Myslela jsem si, že se uklidníme a usmíříme se, ale nikdy k tomu nedošlo.“

Kláře se do očí nahrnuly slzy, když pokračovala. „Snažila jsem se s ní spojit mnohokrát—volala jsem, psala zprávy, dokonce i dopisy—ale nikdy neodpověděla. Jako by úplně zmizela z mého života.“

Cítil jsem pro Kláru hlubokou soucit. „Přemýšlela jsi o tom, že bys ji navštívila v Praze?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla Klára a otřela si slzu. „Jednou jsem šla k jejímu bytu, ale nebyla tam. Nechala jsem jí vzkaz s mými kontaktními údaji v naději, že se ozve. Ale nikdy to neudělala.“

Bolest v Klářině hlase byla hmatatelná. „Nejsem už nejmladší,“ řekla tiše. „Brzy mi bude 70 a představa, že strávím zbytek svých let bez jakéhokoli kontaktu s jediným dítětem, je nesnesitelná.“

Vzal jsem Klářinu ruku do své. „Je mi to moc líto,“ řekl jsem upřímně.

Klára se slabě usmála. „Děkuji ti, Petře. Pomáhá o tom mluvit, i když to nic nezmění.“

Když slunce začalo zapadat a vrhalo zlatavý lesk na verandu, seděli jsme chvíli v tichu, každý ponořený do svých myšlenek. Nemohl jsem si pomoct a cítil jsem hluboký smutek pro Kláru. Měla tolik lásky k rozdávání, ale osoba, které ji chtěla nejvíce dát, byla mimo dosah.

Během následujících týdnů jsem se snažil Kláru navštěvovat častěji. Pokračovali jsme v našich čajových sezeních a sdíleli příběhy, ale stín Zuzaniny nepřítomnosti vždy visel ve vzduchu.

Jednoho dne, když jsme diskutovali o našich oblíbených knihách, Klára řekla něco, co mi zůstalo v paměti. „Víš, Petře,“ řekla zamyšleně, „život je příliš krátký na to, abychom drželi zášť. Jen bych si přála, aby to Zuzana viděla dřív, než bude pozdě.“

Přikývl jsem na souhlas a cítil váhu jejích slov.

Jak čas plynul, Klářino zdraví se začalo zhoršovat. Stala se křehčí a rychleji se unavila. Přesto nikdy neztratila svou vřelost ani lásku k vyprávění příběhů.

Jednoho večera, když jsem odcházel z jejího domu po dalším srdečném rozhovoru, mi Klára podala obálku. „Kdyby se mi něco stalo,“ řekla tiše, „prosím ujisti se, že Zuzana dostane tohle.“

Slíbil jsem jí to.

O několik měsíců později Klára pokojně zemřela ve spánku. Jak jsem slíbil, našel jsem Zuzaninu adresu v Praze a poslal jí obálku.

Nikdy jsem od Zuzany neslyšel zpět, ale doufám, že jednoho dne přečte dopis své matky a pochopí hloubku Klářiny lásky k ní.