„Od 18 let mi táta účtoval nájem za můj vlastní pokoj, a teď očekává, že ho budu finančně podporovat“

Když mi bylo osmnáct, můj táta, Karel, mě posadil na vážný rozhovor. „Kláro,“ řekl, „jsi teď dospělá. Je na čase, abys začala platit nájem nebo si našla vlastní bydlení.“ Byla jsem v šoku. Právě jsem dokončila střední školu a plánovala jsem navštěvovat místní vysokou školu a pracovat na částečný úvazek v místní kavárně. Myšlenka platit nájem za svůj vlastní pokoj mi připadala jako zrada.

Karel byl neoblomný. „Splnil jsem svou povinnost tě vychovat. Teď je řada na tobě přispět.“ Od toho dne jsem musela platit 10 000 Kč měsíčně za svůj malý pokoj a kupovat si vlastní potraviny. Můj částečný úvazek sotva pokryl tyto výdaje, takže mi nezbylo téměř nic na cokoliv jiného.

Vzpomínám si na první nákup potravin, který jsem udělala sama. Bylo to ohromující. Neměla jsem tušení, kolik jídlo stojí nebo jak správně rozpočítat peníze. Můj táta mě nikdy tyto věci neučil; očekával, že na to přijdu sama. Často jsem vynechávala jídla, abych ušetřila peníze, a mé známky trpěly, protože jsem byla neustále ve stresu kvůli financím.

Roky ubíhaly a já se nakonec podařilo dokončit vyšší odbornou školu. Našla jsem si práci na plný úvazek jako administrativní asistentka, což mi umožnilo odstěhovat se do malého bytu s kamarádkou Eliškou. Život byl stále těžký, ale alespoň jsem už nebyla pod tátovou střechou.

S Karlem jsme po mém odstěhování moc nemluvili. Zdálo se, že si myslí, že když už s ním nebydlím, nemá povinnost udržovat se mnou vztah. Když jsme spolu mluvili, bylo to vždy o penězích. Ptával se mě, jestli mu mohu půjčit nějaké peníze nebo zaplatit některý z jeho účtů. Obvykle jsem souhlasila, cítila jsem se provinile z důvodů, které jsem nedokázala úplně pochopit.

Před rokem Karel přišel o práci. Zavolal mi v panice a řekl, že nemůže zaplatit nájem a potřebuje mou pomoc. „Kláro, teď se ti daří dobře. Dlužíš mi to,“ řekl. Jeho slova bolela. Opravdu mu něco dlužím? Za co? Za to, že mi účtoval nájem hned po mých osmnáctinách? Za to, že mě nechal cítit se jako břemeno?

Přes svou zášť jsem souhlasila s dočasnou pomocí. Ale dočasné se změnilo v trvalé. Karel si už nikdy nenašel jinou práci a stal se na mně stále více závislým. Každý měsíc jsem mu posílala peníze na nájem a potraviny, což zasahovalo do mých vlastních úspor a plánů do budoucna.

Jednoho dne mě Eliška konfrontovala. „Kláro, nemůžeš to takhle dál dělat. Není to vůči tobě fér,“ řekla. Měla pravdu, ale pocit viny byl ohromující. Karel mi vtloukal do hlavy, že rodina se o sebe stará, i když to znamená obětovat své vlastní blaho.

Zlom nastal, když Karel požadoval, abych si vzala půjčku na pokrytí jeho rostoucích dluhů. „Máš dobrý kredit; dají ti peníze,“ naléhal. Odmítla jsem a poprvé po letech jsme měli obrovskou hádku.

„Jsi sobecká,“ křičel. „Po všem, co jsem pro tebe udělal, takhle mi to oplácíš?“

Zavěsila jsem telefon a propukla v pláč. Emocionální zátěž podpory Karla mě konečně dostihla. Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, kolik dám, nikdy to pro něj nebude dost.

Dnes spolu sotva mluvíme. Karel mi stále posílá zprávy s žádostmi o peníze, ale přestala jsem odpovídat. Pocit viny je stále přítomný, ale stejně tak i hněv a bolest. Začala jsem chodit k terapeutovi, aby mi pomohl zvládnout tyto složité emoce.

Netuším, co budoucnost přinese pro můj vztah s Karlem. Vím jen to, že jsem příliš dlouho obětovala své vlastní štěstí a blaho pro někoho, kdo to nikdy neocenil.