„Život není fér, synu. Tvoje žena tě dobře krmí, ale nikdo mi už nedělá palačinky“: Plakala tchyně
Hana seděla u kuchyňského stolu, oči jí zalévaly slzami, když sledovala svého syna Karla, jak si pochutnává na vydatné snídani, kterou mu připravila jeho žena Alena. Vůně čerstvě upečené slaniny a nadýchaných palačinek naplnila místnost, což bylo v ostrém kontrastu s chladnými cereáliemi, které Hana ráno snědla sama.
„Život není fér, synu,“ řekla Hana s praskajícím hlasem. „Tvoje žena tě dobře krmí, ale nikdo mi už nedělá palačinky.“
Karel vzhlédl od talíře, vidlička s palačinkou namočenou v sirupu byla v polovině cesty k jeho ústům. „Mami, víš, že Alena a já jsme zaneprázdnění prací a dětmi. Nemůžeme být vždycky tady, abychom ti vařili.“
Hana si hluboce povzdechla. Kdysi byla královnou své kuchyně. Připravovala složitá jídla, zavařovala vlastní konzervy a udržovala dům v dokonalém pořádku. Ale ty dny byly dávno pryč. Teď spěchala s domácími pracemi a často se spoléhá na jídlo z restaurací. Vařila jen o víkendech, jen tolik, aby přežila.
„Chápu, že jste zaneprázdnění,“ řekla Hana tiše. „Ale mám pocit, že jsem byla zapomenuta. Vychovala jsem tebe a tvoje sourozence a teď jsem úplně sama.“
Karel se nepohodlně zavrtěl na židli. Miloval svou matku nade vše, ale nevěděl, jak překlenout rostoucí propast mezi nimi. Alena byla skvělá manželka a matka, ale měla plné ruce práce s jejich dvěma malými dětmi a náročnou prací.
„Mami, vážíme si všeho, co jsi pro nás udělala,“ řekl Karel ve snaze ji uklidnit. „Ale věci jsou teď jiné. Všichni máme své vlastní životy.“
Hana přikývla, i když jí srdce bolelo. Pamatovala si dny, kdy byly její děti malé a ona byla jejich svět. Trávila hodiny v kuchyni, připravovala jejich oblíbená jídla a zajišťovala, aby měli vše, co potřebovali. Teď se zdálo, že tyto snahy byly zapomenuty.
Když Karel dojedl snídani a chystal se odejít do práce, rychle objal svou matku. „Uvidíme se později, mami,“ řekl předtím, než vyšel ze dveří.
Hana ho sledovala odcházet a cítila bodnutí osamělosti. Věděla, že ji Karel miluje, ale nebylo to stejné jako mít někoho po svém boku každý den. Chyběla jí společnost jejího zesnulého manžela a rušná energie plného domu.
Ten den se Hana ocitla bloudit uličkami obchodu s potravinami a sbírat pár nezbytností. Prošla kolem směsi na palačinky a na chvíli zaváhala, než ji vložila do košíku. Možná by si mohla zítra ráno udělat palačinky sama.
Když se vracela k autu, nemohla se zbavit pocitu prázdnoty, který se usadil v jejím životě. Vždycky byla tak zaneprázdněná péčí o ostatní, že se nikdy nenaučila starat se o sebe.
Ten večer seděla Hana sama ve svém malém bytě a jedla jednoduchou večeři z ohřátých zbytků. Ticho bylo ohlušující. Přemýšlela o tom, že by zavolala jednomu ze svých dalších dětí, ale nakonec to neudělala. Všichni měli své vlastní životy a rodiny, o které se museli starat.
O víkendu se Hana zaměstnala vařením dostatečného množství jídel na celý týden. Byla to osamělá činnost, ale dala jí něco na práci. Když míchala hrnec polévky na sporáku, nemohla si pomoct a přemýšlela o tom, jak moc se její život změnil.
Chyběly jí dny, kdy byl její domov plný smíchu a lásky. Teď měla pocit, že jen prochází pohyby a čeká na něco, co by změnilo její život.
Ale hluboko uvnitř věděla Hana, že se nic nezmění, pokud to sama neudělá. Potřebovala najít způsob, jak zaplnit prázdnotu ve svém životě, najít nový smysl a radost.
Když si ten večer sedla k osamělé večeři, Hana si udělala tichý slib sama sobě. Najde způsob, jak znovu získat trochu štěstí, i kdyby to znamenalo vystoupit ze své komfortní zóny.
Ale prozatím dokončí svou večeři v tichosti a bude snít o době, kdy byl život plný a smysluplný.