„Poslala jsem syna domů s nemocným vnukem. Nakonec to byla moje chyba“

František a Sára se těšili na svůj večer už týdny. V každodenním shonu si jen zřídka našli čas být spolu sami. Když mě tedy požádali, abych pohlídala jejich syna Péťu, byla jsem více než ráda. Péťa je můj jediný vnuk a vážím si každé chvíle, kterou s ním mohu strávit.

Večer začal skvěle. František a Sára přivezli Péťu k mně domů kolem šesté hodiny večer. Vypadali tak šťastně a nadšeně, a já byla nadšená, že si udělají čas pro sebe. Péťa, jako vždy, byl plný energie a běhal po mém obýváku se svými autíčky.

Večeřeli jsme spolu a všechno se zdálo být v pořádku. Péťa snědl své oblíbené makaróny se sýrem a dokonce jsme si dali zmrzlinu jako dezert. Ale jak večer pokračoval, všimla jsem si, že Péťa je neobvykle tichý. Seděl na gauči, držel se za břicho a vypadal bledě.

„Cítíš se dobře, zlatíčko?“ zeptala jsem se ho jemně.

„Bolí mě bříško, babi,“ odpověděl slabě.

Pocítila jsem záchvěv obav, ale snažila jsem se zůstat klidná. Dala jsem mu trochu vody a nechala ho lehnout si na gauč. Myslela jsem si, že možná jen snědl příliš mnoho nebo byl unavený ze všeho toho vzrušení. Ale jak minuty ubíhaly, jeho stav se zdál horšit. Začal tiše plakat a já viděla bolest v jeho očích.

Okamžitě jsem zavolala Františkovi. „Františku, něco není v pořádku s Péťou. Stěžuje si na bolest břicha a vypadá opravdu nemocně.“

Františkův hlas byl plný obav. „Přijedeme hned.“

Přijeli během několika minut, jejich večer přerušený starostí o syna. Sára vzala Péťu do náruče a spěchali s ním do nejbližší nemocnice. Zůstala jsem doma, cítila jsem se bezmocná a provinilá.

O několik hodin později mi František zavolal z nemocnice. „Mami, doktoři říkají, že je to otrava jídlem. Myslí si, že to může být z něčeho, co snědl u tebe.“

Srdce mi kleslo. Jak se to mohlo stát? Byla jsem tak opatrná s jídlem. Makaróny se sýrem byly čerstvě připravené a zmrzlina byla od důvěryhodné značky. Ale nějak jsem udělala chybu, která vedla k utrpení mého drahocenného vnuka.

Péťa byl přijat do nemocnice na pozorování. Doktoři chtěli mít jistotu, že je stabilní, než ho pošlou domů. František a Sára byli vyčerpaní a plní obav. Navštívila jsem je v nemocnici následující den, přinesla květiny a těžké srdce.

„Je mi to tak líto,“ řekla jsem se slzami v očích. „Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo.“

Sára se na mě podívala unavenýma očima, ale dokázala se mírně usmát. „Víme, že jsi to nemyslela zle, ale Péťovo zdraví je teď naší prioritou.“

Dny se změnily v týdny a zatímco se Péťa fyzicky zotavil, incident zanechal jizvu na naší rodině. František a Sára byli opatrnější ohledně toho, aby nechávali Péťu u mě, a nemohla jsem jim to vyčítat. Důvěra, která byla kdysi tak silná, byla nyní křehká.

Stále vídám Péťu pravidelně, ale věci jsou teď jiné. Ve vzduchu visí nevyřčené napětí, připomínka toho osudného večera, kdy se všechno pokazilo. Miluji svého vnuka nade vše, ale vina za to, co se stalo, mě bude vždy pronásledovat.