„Až dostaneš důchod, zůstanu u tebe“: Příběh jedné babičky a jejího vnuka

„Až dostaneš důchod, zůstanu u tebe,“ řekl mi Filip a ani se na mě nepodíval. Seděl u stolu v kuchyni, nohy natažené na židli, mobil v ruce. V tu chvíli mi v hrudi něco prasklo. Bylo to jako když vám někdo rozšlápne poslední porcelánový hrnek po mamince – nečekané, bolestivé a nenapravitelné.

„Co jsi to říkal?“ zeptala jsem se tiše, hlas se mi třásl. Filip jen pokrčil rameny. „No, že až ti přijde důchod, tak tu zůstanu. Jinak půjdu k tátovi. Tam aspoň dostanu nový mobil.“

Zůstala jsem stát u dřezu s mokrýma rukama a dívala se na něj. Můj vnuk. Ten malý kluk, kterého jsem před deseti lety poprvé držela v náručí, když moje dcera Jana odjela do Německa za lepším životem. Tehdy mi slíbila, že se vrátí. Že to bude jen na chvíli. Ale ta chvíle trvá už celou dekádu.

Filip byl vždycky tichý, uzavřený. Pořád seděl u počítače nebo s mobilem v ruce. Snažila jsem se mu být mámou i tátou, vařila jsem jeho oblíbené palačinky, chodila s ním na procházky do parku, učila ho jezdit na kole. Ale poslední roky se mezi nás vkrádala vzdálenost. Ne fyzická – žili jsme spolu v malém panelákovém bytě na sídlišti v Brně – ale ta neviditelná, která bolí nejvíc.

„Filípku, proč to říkáš?“ zkusila jsem to ještě jednou. „Copak tu nejsi rád?“

Zvedl oči od displeje a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj neznala. „Babi, já už nejsem dítě. Potřebuju peníze. Všichni mají nový mobily, značkový boty… Ty mi to nemůžeš dát.“

V tu chvíli mi došlo, že už ho nedokážu ochránit před světem venku. Že už nejsem ta hrdinka, která mu zachrání den čokoládovou buchtou nebo objetím.

Ten večer jsem dlouho seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme s Filipem na dětském hřišti – on má rozcuchané vlasy a směje se od ucha k uchu. Na jiné drží v ruce první vysvědčení a já ho objímám tak pevně, až mu málem praskají knoflíky u košile.

Vzpomněla jsem si na Janu. Jak mi volala z Německa a slibovala, že přijede na Vánoce. Jak mi posílala peníze na Filipovy potřeby a omlouvala se, že nemůže být s námi. „Mami, bez těch peněz bychom to nezvládli,“ říkala vždycky do telefonu.

Ale teď… Teď jsem já ta, kdo čeká na peníze. Důchod je za dveřmi a já si poprvé připadám stará. Ne proto, že mě bolí záda nebo že zapomínám jména sousedů. Ale proto, že mě vlastní vnuk vidí jako bankomat.

Další dny byly tiché a napjaté. Filip chodil domů později a později, často ani nepozdravil. Jednou jsem ho slyšela mluvit s kamarádem na chodbě: „Jo, babka je v pohodě, ale až bude důchod, koupím si nový sluchátka.“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak moc ho mám ráda, jak mě bolí jeho slova, jak se bojím budoucnosti. Ale pokaždé mi slova uvízla v krku.

Jednoho večera přišla Jana nečekaně domů. Přijela bez ohlášení, unavená po dlouhé cestě autobusem z Mnichova. Sedly jsme si spolu do kuchyně a já jí všechno řekla – o Filipovi, o jeho slovech, o tom prázdnu uvnitř.

„Mami,“ řekla tiše Jana a vzala mě za ruku. „Já vím, že to není lehké. Ale Filip je v pubertě… Možná potřebuje víc pochopení.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Kdo pochopí mě? Kdo mě obejme? Kdo mi řekne, že jsem ještě potřebná?“

Jana mě objala a poprvé po letech jsem cítila její blízkost. Ale Filip byl pořád vzdálený.

Začala jsem chodit na procházky sama. V parku jsem potkávala sousedku paní Novákovou – taky je sama a taky jí děti žijí v zahraničí. Povídaly jsme si o životě, o tom, jak je těžké být starý v zemi plné mladých lidí spěchajících za svými sny.

Jednou večer přišel Filip domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku a chvíli mlčel.

„Babi… promiň,“ řekl najednou tiše. „Já vím, že jsem byl hnusnej.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích něco nového – snad lítost? Strach? Nebo jen únavu?

„Já tě mám rád,“ dodal rychle a sklopil oči.

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nevím, jestli se něco změní. Možná bude Filip zase toužit po novém mobilu nebo značkových botách. Možná budu dál čekat na Janiny telefonáty z Německa a na svůj první důchod.

Ale jedno vím jistě – být potřebná neznamená být jen zdrojem peněz. Znamená to být tu pro někoho i tehdy, když vás bolí srdce.

A tak se ptám: Kolik toho musí člověk vydržet pro ty, které miluje? A kdy přijde chvíle myslet i na sebe?