Na šedesátce začíná nový život: Když mi manžel místo dárku dal rozvodové papíry

„Tohle nemyslíš vážně, Karle?“ vydechla jsem a v ruce se mi třásla bílá obálka. Všude kolem voněl dort, na stole stály květiny od dcery a v kuchyni bublal kávovar. Bylo mi šedesát a čekala jsem, že tenhle den bude jiný. Možná divadlo, možná víkend na Šumavě, jak jsme si slibovali. Ale místo toho mi můj muž podal rozvodové papíry.

„Promiň, Boženo. Už to dál nejde. Nechci ti lhát,“ řekl tiše a díval se stranou, jako by se bál mého pohledu. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Všechno, co jsme spolu zažili – společné dovolené v Krkonoších, večery u televize, hádky i smíření – najednou ztratilo smysl.

„A co děti? Co vnoučata? Co řekneme rodině?“ ptala jsem se zoufale, ale Karel jen pokrčil rameny. „Děti jsou dospělé, Boženo. A já už nemůžu žít ve lži.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, kde ještě před chvílí voněla káva a smála se rodina. Najednou bylo ticho. Jen tikot hodin na zdi připomínal, že čas běží dál.

První noc po tom všem jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, kde jsme spolu leželi čtyřicet let. V hlavě mi běžely vzpomínky: první polibek na lavičce v parku, svatba v malém kostelíku na Vysočině, narození dcery Jitky i syna Tomáše. Všechno to teď bylo pryč.

Druhý den ráno jsem zavolala Jitce. „Mami, co se stalo? Proč pláčeš?“ ptala se hned, když slyšela můj hlas.

„Tatínek… tatínek mě opouští,“ vzlykla jsem a cítila, jak se mi hroutí hlas. Jitka přijela hned odpoledne. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mě držela za ruku.

„Mami, zvládneme to. Já tu pro tebe budu,“ šeptala a já poprvé pocítila malou jiskřičku naděje.

Ale nebylo to jednoduché. Karel si sbalil věci a odešel k nějaké Haně z práce – prý už spolu byli delší dobu. Všichni v okolí to věděli dřív než já. Sousedi mě litovali pohledem, když jsem šla do obchodu pro rohlíky. Kamarádky mi volaly a nabízely útěchu, ale já měla pocit, že mě nikdo nemůže pochopit.

Jednou večer jsem seděla sama u televize a dívala se na starý český film. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem ta žena, kterou Karel opustil. Jsem Božena Novotná – matka dvou dětí, babička tří vnoučat, žena, která přežila padesát let socialismu i divoká devadesátá léta.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam jsem potkávala paní Martu z vedlejšího domu. „Boženko, pojďte někdy na kávu,“ pozvala mě jednou a já souhlasila. Povídaly jsme si o životě, o dětech i o tom, jak těžké je začít znovu.

Jednoho dne mi Jitka navrhla: „Mami, pojď se mnou na kurz keramiky! Budeš mezi lidmi a přijdeš na jiné myšlenky.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem šla. A tam jsem poznala další ženy s podobnými příběhy – rozvedené, ovdovělé, opuštěné. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem sama.

Začala jsem znovu žít. Každé ráno jsem si vařila kávu jen pro sebe a užívala si ticho bytu bez Karlova brblání. Občas jsem si pustila hudbu nahlas a tančila po kuchyni jako za mlada. S Jitkou jsme jezdily na výlety – do Litomyšle na festival nebo do Prahy do divadla.

Ale byly i těžké chvíle. Když jsem poprvé viděla Karla s Hanou na trhu, zabolelo to jako nůž do srdce. On se tvářil provinile, ona sebevědomě. Utekla jsem domů a brečela do polštáře jako malá holka.

Jednou večer mi volal Tomáš: „Mami, nezlob se na tátu. On to asi taky neměl lehké.“ Chtěla jsem křičet, že on mě opustil! Ale pak jsem si uvědomila, že nenávist mi nepomůže.

Začala jsem psát deník. Každý den pár řádků o tom, co cítím a co mě těší. Pomohlo mi to najít samu sebe.

Po roce od rozvodu jsem uspořádala velkou oslavu svých narozenin – tentokrát jen s dětmi, vnoučaty a přáteli. Smáli jsme se, zpívali a já poprvé po dlouhé době cítila radost.

Dnes už vím, že život po šedesátce nekončí – naopak může začít něco nového. Někdy je třeba projít bolestí a zradou, abychom objevili vlastní sílu.

A tak se ptám: Kolik z vás už muselo začít znovu? Máte odvahu odpustit a jít dál?