Nejsem jen babička: Když jsem dceři řekla, že mám svůj život

„Mami, potřebuju tě zítra zase na hlídání. V práci máme uzávěrku a Honza má noční, nemáme nikoho jiného.“

Stála jsem u okna, dívala se na šedivý déšť stékající po skle a v hrudi mi bušilo srdce. Už několik týdnů jsem cítila, jak se ve mně hromadí únava a tichý vztek. Věděla jsem, že tohle je ten okamžik. Otočila jsem se k Markétě, mé dceři, která stála ve dveřích s mobilem v ruce a tmavými kruhy pod očima.

„Markéto, já už nemůžu. Potřebuju taky žít svůj život. Nejsem chůva ani služka.“

Její výraz se změnil z prosebného na šokovaný. „Cože? Mami, vždyť jsi mi vždycky pomáhala! Co mám dělat? Ty víš, jak je to těžké…“

Slyšela jsem v jejím hlase zoufalství i výčitku. Vzpomněla jsem si na všechny ty dny, kdy jsem běžela přes půl města, abych vyzvedla malého Filípka ze školky, zatímco ona zůstávala v práci přesčas. Kolikrát jsem rušila vlastní plány, abych jí vyhověla? Kolikrát jsem si připadala neviditelná?

„Markéto, já tě chápu. Ale poslední dobou mám pocit, že už nejsem tvoje máma, ale jen někdo, kdo ti má vyřešit všechny problémy. Chci taky něco dělat pro sebe. Chci chodit na keramiku, na kterou jsem se přihlásila. Chci jet s kamarádkami na výlet. Chci mít čas na knížky a na zahradu.“

Markéta se rozplakala. „Takže ti na nás nezáleží? Takže Filípek je pro tebe přítěž?“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. „To není pravda! Miluju vás oba. Ale nemůžu být pořád jenom pro vás. Už nejsem nejmladší a taky potřebuju chvíli klidu.“

V tu chvíli do kuchyně vešel můj muž Petr. „Co se tu děje?“ zeptal se opatrně.

„Maminka už nechce hlídat Filípka,“ řekla Markéta mezi vzlyky.

Petr se na mě podíval s otázkou v očích. „Jano, vždyť víš, že to Markéta nemá lehké…“

„A já to mám lehké?“ vybuchla jsem. „Celý život jsem se starala o vás všechny! Když byly děti malé, byla jsem doma sama, protože jsi byl pořád v práci. Teď když bych si mohla konečně něco užít, mám zase být pořád k dispozici? Kdy přijde řada na mě?“

V kuchyni zavládlo ticho. Jen déšť bubnoval do oken.

Markéta si otřela slzy a zvedla se. „Tak promiň, že tě obtěžuju svým životem,“ řekla tiše a odešla.

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a cítila se provinile i osvobozeně zároveň. Petr mě objal kolem ramen. „Možná jsi to měla říct dřív,“ zašeptal.

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny ty roky: jak jsem Markétu vodila do školy, jak jsme spolu pekly bábovku, jak mi poprvé přinesla Filípka ukázat do porodnice. Vždycky byla moje holčička – a já byla vždycky ta, která všechno zařídí.

Ale teď už nemám sílu být pořád tou silnou.

Druhý den ráno mi přišla od Markéty zpráva: „Omlouvám se za včerejšek. Jen mě to zaskočilo. Zkusím najít jinou možnost.“

Chtěla jsem jí odepsat hned, ale nevěděla jsem co. Měla bych být ráda, že mě chápe? Nebo mě mrzí, že už mě nebude potřebovat?

Odpoledne mi volala moje sestra Alena. „Slyšela jsem od Petry (naše společná známá), že jste měli doma dusno kvůli hlídání. Víš, Jano, já ti rozumím. Taky jsem si tím prošla. Ale víš co? Děti si musí zvyknout, že nejsme nesmrtelné.“

„Ale co když ji ztratím?“ zašeptala jsem.

„Neztratíš,“ ujistila mě Alena. „Jen si konečně začne vážit toho, co pro ni děláš.“

Týdny plynuly a vztah s Markétou byl napjatý. Viděly jsme se méně často, Filípek mi chyběl. Ale začala jsem chodit na keramiku, poznala nové lidi a poprvé po letech měla pocit, že žiju i pro sebe.

Jednoho dne mi Markéta zavolala: „Mami, mohla bys přijít na Filípkovo vystoupení ve školce? Bude rád.“

Šla jsem tam s obavami i radostí. Když mě Filípek uviděl ve dveřích, rozběhl se ke mně a objal mě kolem krku.

Markéta mi podala ruku a tiše řekla: „Děkuju, že jsi přišla.“

Cestou domů jsme šly spolu pěšky.

„Víš,“ začala Markéta nesměle, „já vím, že jsem toho po tobě chtěla moc. Jen jsem byla zoufalá…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji jemně. „Ale musíme najít rovnováhu. Chci být součástí vašeho života – ale ne jeho obětí.“

Markéta přikývla a poprvé po dlouhé době jsme se objaly bez výčitek.

Doma večer sedím u okna a sleduji západ slunce nad paneláky. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a sebeobětováním? Mám právo žít svůj vlastní život – nebo je to sobecké? Co byste udělali vy na mém místě?