Už nejsem jejich služka: Můj nový začátek po letech mlčení

„Mami, proč jsi zase zapomněla koupit mléko? Vždyť víš, že malý ho potřebuje na kaši!“ Lenčin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit a odejít. Ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Omlouvám se, Leni, dneska toho bylo moc.“

Lenka protočila oči a bez dalšího slova odešla. Slyšela jsem, jak za sebou zabouchla dveře do obýváku. Syn Petr seděl u stolu, ani se na mě nepodíval. Jen zamumlal: „Mami, mohla bys být trochu pozornější? Lenka je teď unavená.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Celý život jsem dělala všechno pro rodinu – vařila, prala, běhala po úřadech, starala se o děti i o nemocnou tchyni. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď, když už bych mohla mít trochu klidu, žiju v bytě svého syna a jeho ženy jako jejich služka.

Před pěti lety zemřel můj manžel Karel. Byla to rána, ze které jsem se dlouho vzpamatovávala. Petr s Lenkou mi nabídli, abych se k nim přestěhovala. Prý abych nebyla sama. Tehdy jsem to brala jako dar – konečně budu mít kolem sebe rodinu, vnoučka Tomáška, nebudu muset večer usínat v prázdném bytě. Jenže realita byla jiná.

„Mami, kde jsou moje ponožky?“ „Mami, můžeš vyzvednout Tomáška ze školky?“ „Mami, co bude k večeři?“ Každý den stejná kolečka. Lenka byla pořád podrážděná, Petr věčně v práci. A já? Já jsem byla neviditelná. Nikdo se mě nezeptal, jak se mám. Nikdo si nevšiml, že už týdny pořádně nespím.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V ruce hrnek s čajem, v očích slzy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč mě vlastní rodina bere jako samozřejmost? Proč mám pocit, že už nejsem člověk, ale jen stroj na úklid a vaření?

Druhý den ráno přišla Lenka do kuchyně dřív než obvykle. „Potřebuju dneska pomoct s Tomáškem,“ řekla bez pozdravu. „Mám důležitou schůzku.“

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „mohla bys dnes zkusit zařídit hlídání sama? Potřebovala bych si taky něco vyřídit.“

Lenka na mě zůstala zírat jako na zjevení. „Ty máš něco důležitějšího než rodinu?“

V tu chvíli mi došlo, že tohle je jádro našeho problému. Pro Lenu i Petra je moje existence samozřejmá. Nikdy je nenapadlo, že bych mohla mít vlastní život.

Ten den jsem poprvé po letech šla sama do kavárny. Seděla jsem u okna a pozorovala lidi venku. Vedle mě si dvě ženy povídaly o svých snech a plánech. Najednou mě napadlo: Kdy naposledy jsem měla nějaký sen já?

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě na Letné. Poprvé po letech jsem si koupila nové šaty – ne proto, že bych je potřebovala, ale protože se mi prostě líbily.

Petr si toho všiml až po několika týdnech. „Mami, kde jsi byla? Tomášek tě hledal.“

„Byla jsem venku,“ odpověděla jsem klidně. „Potřebovala jsem si odpočinout.“

Petr se zamračil. „Ale my na tebe spoléháme.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale taky potřebuju čas pro sebe.“

Lenka mi začala dávat najevo nelibost ještě víc než dřív. Jednou večer jsme se pohádaly tak hlasitě, že Tomášek začal plakat.

„Proč jsi tak sobecká?“ křičela na mě Lenka. „Vždyť jsi tady kvůli nám!“

„Nejsem vaše služka!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.

V tu chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla na pár dní k sestře Janě do Berouna. Tam jsme si dlouho povídaly o všem možném – o dětství, o našich snech i o tom, jak jsme obě skončily v rolích pečovatelek pro všechny kolem.

Jana mi řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Musíš si říct dost. Jinak tě to zničí.“

Po návratu domů bylo všechno jiné. Petr byl odtažitý, Lenka chladná. Ale já už nebyla ta stejná žena jako předtím.

Začala jsem trávit víc času mimo byt – s kamarádkami z kurzu keramiky jsme chodily do divadla, občas na výstavu nebo jen tak posedět do kavárny. Tomášek za mnou chodil čím dál častěji – chtěl mi ukazovat obrázky nebo si povídat o školce.

Jednou večer přišel Petr za mnou do pokoje.

„Mami… promiň,“ řekl tiše. „Asi jsme ti toho naložili moc.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už nejsem jejich služka. Jsem máma, babička – ale hlavně žena s vlastním životem.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik z nás žen žije roky jen pro druhé a zapomíná na sebe? Máme právo říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?