Moje sestra mi chtěla vzít dům snů: Cena rodiny

„Tohle je podvod, Aleno! Takhle se ke mně nemůžeš chovat!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi ruce třásly tak, že jsem málem upustila mobil. Stála jsem uprostřed naší nové kuchyně, kde ještě voněla čerstvě položená dlažba, a nevěřila vlastním uším. Moje sestra Alena, moje vlastní krev, mi právě oznámila, že s manželem podali návrh na předkupní právo k našemu domu. Prý jsme jim to kdysi slíbili, když jsme ještě bydleli v paneláku na Jižním Městě a snili o lepším životě.

„Jitko, nebuď hysterická,“ ozvalo se z telefonu chladně. „Vždyť jsme se o tom bavili. Kdyby se něco stalo, dům bude náš. Je to fér.“

„Ale my jsme ti nikdy nic takového neslíbili! To je lež!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. S manželem Petrem jsme roky šetřili každou korunu. Odříkali jsme si dovolené, nové auto i lepší oblečení pro děti. Všechno jen proto, abychom si mohli dovolit tenhle starý dům na okraji Prahy a zrekonstruovat ho podle svých představ. Když jsme konečně podepsali kupní smlouvu a dostali klíče, byla jsem nejšťastnější žena na světě.

Jenže Alena byla vždycky ta úspěšnější. Vystudovala práva, vzala si bohatého podnikatele Tomáše a nikdy jí nic nechybělo. Přesto jí nestačilo mít všechno – chtěla i to jediné, co jsem měla já.

Začalo to nenápadně. Alena s Tomášem nás často navštěvovali, chválili naši zahradu, obdivovali staré trámy v obýváku a nadhazovali, že by si taky něco takového přáli. „Kdybychom věděli, že budete prodávat, hned bychom do toho šli,“ smála se Alena u grilování. Brala jsem to jako vtip.

Jenže pak přišla ta rána. Dopis od právníka. Návrh na předkupní právo s odkazem na údajnou ústní dohodu mezi mnou a Alenou. Petr byl vzteky bez sebe. „Tohle je podraz! Tvoje sestra je had!“ křičel a já ho musela uklidňovat, aby děti neslyšely.

Začali jsme se hádat i doma. Petr mi vyčítal, že jsem byla na Alenu vždycky moc měkká. „Vždyť ti vždycky všechno brala! Hračky, oblečení, pozornost rodičů… A teď i dům?“

Já ale pořád doufala, že jde jen o nedorozumění. Zavolala jsem mámě a všechno jí vyprávěla. „To musí být omyl,“ řekla tiše máma. „Alena by ti nikdy neublížila.“ Jenže když jsem jí ukázala dopis od právníka, zbledla.

Následující týdny byly peklo. S Alenou jsme si vyměňovaly ostré e-maily a SMSky plné výčitek a obvinění. Tomáš nám dokonce vyhrožoval soudem. Děti cítily napětí a ptaly se, proč už teta s Tomášem nechodí na návštěvy.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s Alenou stavěly bunkry z dek pod stolem a slibovaly si, že budeme navždy nejlepší kamarádky. Kde se ztratila ta důvěra?

Petr mezitím hledal právníka a připravoval se na boj. Já ale pořád váhala – opravdu chci jít proti vlastní sestře k soudu? Co když tím rozbiju rodinu navždy?

Jednoho dne mi Alena zavolala sama od sebe. „Jitko, pojďme si promluvit osobně,“ řekla unaveným hlasem. Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech, kde jsme kdysi slavily její promoci.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se jí přímo.

Alena sklopila oči. „Tomáš má finanční problémy. Potřebujeme peníze a tenhle dům by nám pomohl… Myslela jsem, že to pochopíš.“

„Ale proč jsi mi to neřekla rovnou? Proč jsi mě musela zradit?“

„Bála jsem se… Že mi neodpustíš.“

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsem vstala a odešla bez rozloučení.

Soud nakonec rozhodl v náš prospěch – žádná ústní dohoda neexistovala a dům zůstal nám. Ale vztah s Alenou už nikdy nebyl stejný. Rodiče nás prosili o smíření, ale já už jí nedokázala věřit.

Dnes sedím na terase našeho domu a dívám se na západ slunce nad Prahou. Mám všechno, po čem jsem kdy toužila – kromě klidu v duši.

Stálo to všechno za tu cenu? Dá se vůbec někdy odpustit zrada od vlastní krve? Co byste udělali vy na mém místě?