Miluji své vnoučata, ale nesnesu, jak je moje snacha vychovává – mám právo zasáhnout?

„To snad není možné! Markéto, opravdu si myslíš, že je normální, aby Toník ve svých osmi letech ještě nikdy neumyl nádobí?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a uviděla, jak můj vnuk odhazuje talíř do dřezu a běží zpátky k tabletu. Markéta se na mě podívala s tím svým klidným výrazem, který mě vždycky dokáže vytočit do běla. „Mami, nech ho být. Je sobota, ať si odpočine. Navíc, je to moje dítě.“

V tu chvíli jsem měla chuť něco říct, ale polkla jsem to. Už tolikrát jsme se kvůli tomu pohádaly. Jenže když vidím, jak Zuzanka trucuje, protože nedostala další čokoládu, a Markéta jí ji nakonec stejně dá – jen aby byl klid – mám pocit, že se mi srdce roztrhne. Vždyť takhle z nich vyrostou rozmazlení spratci! Ale co mám dělat? Jsem jen babička.

Sedla jsem si ke stolu a pozorovala tu scénu. Toník s očima přilepenýma k obrazovce, Zuzanka s pusou od čokolády a Markéta, která se tvářila, že je všechno v pořádku. Můj syn Petr byl zase v práci – jako vždycky. Když přijde domů, je unavený a na výchovu nemá ani pomyšlení. Všechno leží na Markétě. Ale copak to znamená, že má dětem ustupovat ve všem?

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém bytě na Žižkově. Moje máma byla přísná, ale spravedlivá. Museli jsme pomáhat v domácnosti, měli jsme povinnosti a věděli jsme, kde jsou hranice. Nikdy by mě nenapadlo odmlouvat nebo se válet celý den u televize. A teď? Dnešní děti mají všechno a ještě si stěžují.

„Markéto, promiň, ale myslím si, že by děti měly mít nějaké povinnosti,“ zkusila jsem to opatrněji. „Aspoň jednou týdně by mohly pomoct s úklidem nebo umýt nádobí.“

Markéta si povzdechla a otočila se ke mně: „Vím, že to myslíš dobře, ale já chci, aby měly šťastné dětství. Nechci je nutit do věcí, které je nebaví.“

„Ale život není jen o tom dělat to, co nás baví!“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. V tu chvíli se Toník otočil od tabletu: „Babi, proč jsi pořád tak protivná?“

Zamrazilo mě. To slovo mě bodlo přímo do srdce. Protivná? Já? Vždyť já je miluju! Jen chci pro ně to nejlepší.

Večer jsem šla domů s těžkým srdcem. Po cestě jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Zase jsi byla u Petra?“ zeptala se soucitně. Přikývla jsem a povzdechla si: „Nevím už, co mám dělat. Mám pocit, že ztrácím kontakt s vlastní rodinou.“

„To znám,“ řekla paní Novotná tiše. „Moje dcera mi taky říká, abych se nepletla do výchovy vnoučat. Ale když vidím, jak jsou drzí a nevychovaní…“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde je ta hranice mezi láskou a vměšováním se. Mám právo říkat něco své snaše? Nebo bych měla mlčet a jen doufat, že děti jednou pochopí?

Další týden jsem šla k nim znovu – tentokrát s předsevzetím nezasahovat. Ale hned ve dveřích mě přivítal křik: „Zuzanko! Okamžitě vypni tu televizi!“ Markéta stála uprostřed obýváku bezradná a Zuzanka řvala jako pavián.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se opatrně.

Markéta se na mě podívala zoufale: „Já už nevím… Zkoušela jsem všechno. Když jí něco zakážu, začne křičet tak dlouho, až to vzdám.“

V tu chvíli mi jí bylo líto. Uvědomila jsem si, že není snadné být matkou v dnešní době. Všude samé rady z internetu, tlak okolí… A já? Možná bych měla být víc oporou než kritikem.

Sedla jsem si k Zuzance a začala jí vyprávět pohádku o tom, jak malá holčička pomáhala mamince v kuchyni a byla za to pochválená. Zuzanka mě chvíli poslouchala a pak se zeptala: „A babi, můžu ti pomoct umýt hrnečky?“

Markéta na mě překvapeně pohlédla. „Vidíš,“ řekla jsem tiše, „děti chtějí být užitečné – jen potřebují trochu jinou motivaci.“

Ten večer jsme spolu s dětmi uklidili kuchyň a já cítila zvláštní klid. Možná nejde o to bojovat nebo ustupovat – možná jde o to najít cestu k sobě navzájem.

Ale stejně mě pořád trápí otázka: Měla bych zasahovat víc? Nebo je lepší mlčet a jen doufat? Co byste udělali vy na mém místě?