Neviditelný boj učitelky Jany: Příběh malé Sofinky a mého selhání

„Sofinko, proč jsi dnes zase nechtěla svačinu?“ ptám se tiše, když ostatní děti už běží ven na dvůr. Sofinka sedí na malé židličce, ruce složené v klíně, oči upřené do podlahy. Mlčí. V tu chvíli mi hlavou proběhne tisíc myšlenek – je to jen stydlivost, nebo je za tím něco víc? Už několik týdnů pozoruji, jak se Sofinka uzavírá do sebe. Její smích je vzácný, kresby plné tmavých barev a v očích má stín, který by žádné čtyřleté dítě nemělo znát.

Jsem Jana, učitelka v mateřské škole na sídlišti v Brně. Pracuji tu už osm let a zažila jsem ledacos – děti s poruchami chování, rodiče v rozvodovém řízení, dokonce i jedno podezření na týrání. Ale Sofinka je jiná. Její smutek je tichý, nenápadný, ale o to hlubší. Každý den se snažím najít způsob, jak ji rozesmát, jak ji zapojit mezi ostatní. Ale ona se jen stáhne ještě víc.

Jednoho dne po obědě zůstávám s kolegyní Lenkou ve třídě. „Jano, nemůžeš si to tak brát,“ říká mi, když si všimne mého zamyšlení. „Některé děti jsou prostě uzavřenější.“ Ale já cítím, že to není jen povaha. Něco je špatně. Rozhodnu se promluvit s její maminkou.

Když si paní Novotná odpoledne přijde pro Sofinku, pozoruji ji nenápadně. Vypadá unaveně, nervózně. „Můžu s vámi na chvíli mluvit?“ zeptám se opatrně. Maminka se zarazí a přikývne. Ve sborovně jí vysvětluji své obavy. „Sofinka je poslední dobou hodně smutná, nechce si hrát s ostatními… všimla jsem si, že má často modřiny na rukou.“

Paní Novotná zbledne. „To… to bude asi z hřiště,“ zamumlá a rychle se rozloučí. Zůstanu sedět s pocitem viny i bezmoci. Co když jsem něco přehlédla? Co když jí doma opravdu ubližují?

Další dny jsou ještě horší. Sofinka je jako tělo bez duše. Jednou ji najdu na záchodě, jak tiše pláče. „Sofinko, co se děje?“ šeptám a obejmu ji. Jen zavrtí hlavou a šeptne: „Maminka je smutná.“

Začnu pátrat dál. Mluvím s kolegyněmi, ale většina z nich mávne rukou – prý přeháním. Ředitelka mi doporučí „neplést se do rodinných záležitostí“. Ale já nemůžu spát. Doma o tom mluvím s manželem Petrem. „Jano, nemůžeš zachránit všechny děti světa,“ říká unaveně po noční směně v nemocnici. „Ale co když tahle holčička potřebuje právě mě?“ odpovím zoufale.

Jednoho rána přijde Sofinka do školky s roztrženým tričkem a škrábanci na tváři. To už nevydržím a volám na sociálku. Sociální pracovnice přijde do školky a ptá se mě na detaily. Cítím se jako zrádkyně – co když jsem to celé špatně pochopila? Ale zároveň vím, že musím něco udělat.

Po týdnu přijde paní Novotná do školky rozčílená a křičí na mě před ostatními rodiči: „Jak jste mohla zavolat sociálku? Ničíte nám život!“ Cítím pohledy všech kolegyň i rodičů v zádech. Někteří mě podporují, jiní šeptají o přehnané horlivosti.

Večer doma brečím do polštáře. Petr mě obejme: „Udělala jsi správnou věc.“ Ale já si nejsem jistá. Ve škole se mnou některé kolegyně přestávají mluvit, ředitelka mi naznačí, že bych měla být opatrnější – prý špatná pověst školky může ohrozit její existenci.

Sofinku po pár dnech přestane vodit maminka, místo ní chodí babička. Dívka je ještě tišší než dřív. Sociálka případ uzavře – prý nenašla žádné důkazy o týrání. Cítím vztek i bezmoc zároveň.

Začínám pochybovat o sobě i o systému. Proč je tak těžké pomoci dítěti v nouzi? Proč se všichni bojí zasáhnout? Doma se hádáme s Petrem čím dál častěji – on chce klid, já nemůžu zapomenout na Sofinčiny oči.

Jednoho dne mi babička poděkuje za zájem o Sofinku a tiše mi řekne: „Doma to není jednoduché… ale děkuju vám.“ V tu chvíli vím, že jsem udělala správnou věc, i když výsledek není takový, jaký jsem si přála.

Od té doby už nikdy neberu dětský smutek na lehkou váhu. Ale stále mě trápí otázka: Kolik dětí kolem nás trpí potichu a nikdo si toho nevšimne? A kolik z nás má odvahu něco změnit?