Když rodinná pomoc bolí víc než pomáhá: Příběh Jany, Matýska a jedné návštěvy u babičky a dědy
„Tak už pojď, Matýsku, babička s dědou na nás čekají,“ šeptla jsem synovi, když jsem mu zapínala bundu. V jeho očích se zalesklo nadšení, ale v mém žaludku se rozlil známý studený kámen. Věděla jsem, že tahle návštěva nebude jen o bábovce a pohádkách.
„Mami, myslíš, že mi děda zase ukáže svoje starý vláčky?“ zeptal se Matýsek s nadějí v hlase. Usmála jsem se, i když mi srdce bušilo až v krku. „Určitě, zlatíčko. Děda má pro tebe vždycky něco připraveného.“
Cesta tramvají na Žižkov byla tichá. Matýsek si tiskl plyšového medvěda a já si v duchu opakovala: „Dneska to zvládnu. Dneska nebudu brečet.“
Dveře otevřela mamka – paní Marie, vždy upravená, s úsměvem, který by rozsvítil i listopadové ráno. „Janičko! Matýsku! No pojďte dál, už na vás čekáme!“
V obýváku voněla káva a čerstvě upečený koláč. Táta – pan Josef – seděl v křesle a tvářil se přísně, jak to uměl jen on. „Tak co, Matěji, už umíš počítat do sta?“ zeptal se místo pozdravu.
Matýsek se schoval za mě. „Ještě ne…“ zamumlal.
„No to je teda ostuda,“ zabručel táta a já cítila, jak mi rudnou tváře.
Maminka mě zatahala do kuchyně. „Jani, vypadáš unaveně. Zase jsi byla dlouho v práci?“
„Ano, mami. Však víš, jak to v nemocnici chodí. Noční služby…“
„A co ten tvůj Petr? Pomáhá ti vůbec? Nebo je pořád v tom svým ateliéru?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Petr má teď hodně práce. Ale zvládáme to.“
Maminka si povzdechla a začala krájet koláč. „Víš, Janičko, my ti rádi pomůžeme. Ale musíš si taky umět říct o pomoc. Nemůžeš všechno zvládat sama.“
V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Věděla jsem, že tahle věta je jen začátek.
V obýváku zatím táta vyprávěl Matýskovi o svém dětství. „Když jsem byl malej kluk jako ty, musel jsem už ve čtyřech letech sekat trávu a pomáhat na poli. Dneska jsou děti rozmazlený.“
Matýsek se na mě podíval s otázkou v očích. „Mami, proč já nemusím sekat trávu?“
„Protože bydlíme ve městě a žádnou trávu nemáme,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Táta protočil oči. „To je právě ono! Dnešní děti nic neumí! A ty je v tom ještě podporuješ!“
Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. „Tati, Matýsek je ještě malý. Učí se svoje věci.“
„Ale kdepak! Ty ho akorát rozmazluješ! Kdybys mu dala víc povinností, byl by z něj pořádnej chlap!“
Maminka přinesla koláč a snažila se změnit téma. „Matýsku, chceš jahodový nebo tvarohový?“
Ale napětí viselo ve vzduchu jako těžký závoj.
Po obědě jsem šla s maminkou do ložnice složit prádlo. „Janičko,“ začala opatrně, „my s tátou jsme si říkali… že bychom si Matýska mohli brát častěji k sobě. Aspoň na víkendy. Ty by sis odpočinula a my bychom ho něco naučili.“
Ztuhla jsem. „Mami… já nevím…“
„No tak! My jsme vás taky vychovali dobře! A podívej na sebe – jsi doktorka! Jenže dneska ty mladý matky… všechno děláte jinak.“
V očích mě pálily slzy. „Mami, já vím, že to myslíte dobře… Ale Matýsek je moje dítě.“
Maminka se zamračila. „Tohle je nevděk! My vám nabízíme pomoc a ty ji odmítáš? Víš vůbec, jak těžké je být babičkou a nemít možnost být součástí života svého vnuka?“
V tu chvíli vešel táta: „Co se tu řeší?“
Maminka mu to hned vysvětlila po svém: „Jana nám nechce dovolit vídat Matýska!“
Táta se na mě podíval s ledovým klidem: „Tak to si piš, že si to budeme pamatovat.“
Vzala jsem Matýska za ruku a odešli jsme dřív, než bylo v plánu.
Doma jsem seděla na gauči a dívala se do prázdna. Petr přišel z ateliéru a viděl můj výraz.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše.
„Nic… jen další rodinná návštěva.“
Matýsek si hrál s vláčky a já přemýšlela: Je opravdu špatné chránit své dítě před tlakem vlastní rodiny? Kde končí pomoc a začíná manipulace?
Někdy mám pocit, že žádat o pomoc znamená vzdát se části sebe sama. Je to tak i u vás doma? Jak poznáte, kdy už rodinná pomoc bolí víc než pomáhá?