Babčino dědictví: Když byt rozdělí rodinu

„Takže ty jsi to opravdu přijala? Ten byt? Od babičky?“ ozval se hlas mé sestry Kláry, ostrý jako čerstvě nabroušený nůž. Stála ve dveřích mého malého pokoje, ruce v bok, oči plné slz i zlosti. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

„Já… já jsem o to nikdy nestála, Kláro. Sama víš, jak moc jsem babičku milovala. Nikdy bych si nepřála, aby kvůli mně rodina trpěla,“ zašeptala jsem a sklopila oči. Ale ona jen zavrtěla hlavou a práskla dveřmi.

Od té chvíle, co babička zemřela a notář přečetl její závěť, se naše rodina změnila. Babička mi odkázala svůj byt na Vinohradech – starý, ale krásný, plný vzpomínek na dětství. Byla jsem nejmladší vnučka, ta, která jí poslední roky pomáhala s nákupy, chodila s ní na procházky do Riegrových sadů a poslouchala její příběhy o první lásce i o tom, jak přežila válku.

Ale pro ostatní to byla zrada. Můj bratr Tomáš mi přestal volat úplně. Strýc Petr na mě na pohřbu ani nepohlédl. A maminka? Ta se snažila být nestranná, ale viděla jsem v jejích očích smutek i zklamání.

První týdny po babiččině smrti byly jako zlý sen. Každý den někdo volal – někdy teta Jana, jindy sestřenice Lucie. Všichni chtěli vědět jediné: proč právě já? Proč ne oni? Proč babička neudělala spravedlivou věc a nerozdělila byt mezi všechny?

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a zírala do hrnku s čajem. Maminka si ke mně přisedla a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Víš, babička tě měla opravdu ráda. Ale možná si neuvědomila, co tím způsobí.“

„Mami, já ten byt nechci. Klidně ho prodám a rozdělím peníze mezi všechny,“ navrhla jsem zoufale.

Maminka jen zavrtěla hlavou: „To už nic nezmění. Lidé mají pocit křivdy a to je horší než peníze.“

Začaly chodit anonymní dopisy. Někdo mi napsal, že jsem vypočítavá mrcha. Jiný mi vyčetl, že jsem babičku zmanipulovala. Každý den jsem se bála otevřít schránku.

Jednou mě Tomáš zastavil před domem. „Tak co? Už sis tam udělala hnízdečko? Užíváš si to, co nám všem patří?“ Jeho hlas byl plný hořkosti.

„Tome, prosím tě…“

„Nech si to! Pro mě už nejsi sestra!“

V tu chvíli jsem se rozbrečela přímo na ulici. Lidé kolem mě míjeli a já měla pocit, že se propadám do země.

Byt byl krásný – vysoké stropy, parkety, staré fotografie na stěnách. Ale místo radosti jsem cítila jen tíhu. Každý kout mi připomínal babičku – její smích, její vůni levandule, její laskavé ruce. Ale také mi připomínal bolest a rozdělení.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Najednou jsem uslyšela klíče v zámku – Klára přišla bez ohlášení.

„Můžu dál?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem.

Sedly jsme si naproti sobě do obýváku. Klára dlouho mlčela a pak řekla: „Víš, já ti to vlastně nezávidím kvůli bytu. Ale kvůli tomu času s babičkou. Já jsem byla pořád v práci nebo s dětmi… Ty jsi s ní byla do poslední chvíle.“

Z očí mi vyhrkly slzy. „Já bych dala cokoli za to, abych ji mohla ještě jednou obejmout.“

Klára mě objala a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

Ale zbytek rodiny zůstával chladný. Strýc Petr podal žalobu – prý byla babička ovlivněná a závěť je neplatná. Musela jsem chodit k soudu, vysvětlovat každý detail posledních let. Cítila jsem se jako zločinec.

Jednou večer mi maminka zavolala: „Petro, vím, že je to těžké. Ale musíš žít dál. Babička by nechtěla, abys kvůli tomu trpěla.“

Ale jak mám žít dál? Jak mám být šťastná v bytě plném vzpomínek a bolesti? Jak mám odpustit těm, kteří mě odsoudili?

Každý večer si kladu stejnou otázku: Může člověk přijmout dar od milovaného člověka a neztratit přitom rodinu? Je možné být šťastný tam, kde ostatní vidí jen zradu?

Co byste udělali vy na mém místě?