Klíče od naše rodiny: Příběh Ivana, který musel zvolit mezi matkou a manželkou
„Ivane, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě z chodby, zatímco Lucie seděla na pohovce s hlavou v dlaních. Srdce mi bušilo až v krku. Klíče v zámku zarachotily, ale tentokrát se dveře neotevřely. Věděl jsem proč – včera jsem vyměnil zámek. Udělal jsem to poprvé v životě a ruce se mi ještě teď třásly.
„Ivane, co se děje?“ Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz a zoufalství. „Už to dál nevydržím. Tvoje máma mě nenávidí. Každý den mi dává najevo, že sem nepatřím.“
Z chodby se ozvalo další zabouchání. „Ivane! Okamžitě otevři! To je moje rodina, můj domov!“
Vstal jsem a šel ke dveřím. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Otevřel jsem dveře na řetízek a podíval se do tváře své matky Marie. Byla bledá, oči měla rozšířené vztekem i strachem.
„Proč nemůžu dovnitř? Co jste to provedli?“
„Mami…“ začal jsem tiše, „musíme si promluvit.“
Marie se snažila protlačit dovnitř, ale řetízek ji zastavil. „Tohle je výsměch! Já jsem tvoje matka! Vždycky jsem tu měla klíče!“
Za mnou Lucie tiše vzlykala. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nemůžu dál stát mezi dvěma ohni. Že musím chránit svoji ženu, naši rodinu.
„Mami, klíče už mít nebudeš. Potřebujeme s Lucií soukromí. Je to náš domov.“
Marie se rozplakala. „Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro tebe udělala? Po tom, jak jsem tě vychovala sama, když tvůj otec odešel?“
Zaváhal jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě vodila do školy, jak jsme spolu pekli vánočku, jak mě držela za ruku, když jsem měl horečku. Ale pak jsem si vzpomněl na poslední roky: jak Lucii kritizovala za každou drobnost, jak jí vyčítala, že neumí vařit „pořádné české jídlo“, jak nám přerovnávala věci ve skříních bez ptaní.
„Mami, já tě mám rád. Ale Lucie je moje žena. Potřebujeme prostor. Prosím tě…“
Marie se odvrátila a začala hlasitě vzlykat na chodbě. Sousedé otevřeli dveře a zvědavě vykukovali.
Lucie přišla ke mně a chytla mě za ruku. „Děkuju,“ zašeptala. „Já už jsem opravdu nevěděla, co dělat.“
Sedli jsme si spolu na pohovku. Bylo ticho, jen z chodby bylo slyšet matčino tiché naříkání.
„Ivane,“ řekla Lucie po chvíli, „myslíš, že nám to někdy odpustí?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Ale musel jsem to udělat.“
Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. V hlavě mi běžely matčiny výčitky: „Po všem, co jsem pro tebe obětovala…“ Ale také Luciiny slzy a její tiché: „Děkuju.“
Další dny byly těžké. Marie mi psala dlouhé zprávy plné výčitek a prosila mě, abych jí klíče vrátil. Volala mi do práce, posílala mi fotky z dětství, kde jsme byli šťastní jen my dva.
Jednou večer přišla Lucie domů s červenýma očima. „Tvoje máma mě dneska čekala před školkou,“ řekla tiše. „Řekla mi, že nikdy nebudu patřit do vaší rodiny.“
Cítil jsem vztek i bezmoc zároveň. Vždyť Lucie nikdy nic špatného neudělala – jen nebyla moje matka.
Rozhodl jsem se zajít za Marií domů. Otevřela mi ve starém županu, v bytě voněla polévka a na stole ležely fotky z mého dětství.
„Ivane,“ začala hned bez pozdravu, „proč jsi to udělal? Proč jsi mě odřízl?“
Sedl jsem si naproti ní a poprvé v životě jí řekl všechno nahlas:
„Mami, já tě mám rád. Ale Lucie je moje rodina teď. Nemůžeš nám pořád zasahovat do života. Potřebujeme vlastní prostor.“
Marie se rozplakala ještě víc. „Já už nikoho jiného nemám…“
Bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že tentokrát nesmím ustoupit.
Doma jsme s Lucií začali pomalu dýchat volněji. Najednou jsme měli čas jen pro sebe – mohli jsme si povídat bez strachu, že někdo přijde neohlášený; mohli jsme si vařit večeři podle sebe; mohli jsme být rodina podle našich pravidel.
Ale stejně mě tížila vina – co když jsem byl příliš tvrdý? Co když jednou budu stejný jako moje máma?
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné být dobrým synem i dobrým manželem zároveň? Nebo si člověk musí vybrat? Co byste udělali vy na mém místě?