Jeden víkend u babičky: Když malý Honzík prosil, abychom ho vzali domů
„Mami, prosím, vezmi mě domů…“ Honzíkův hlas se mi rozléhal v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem s Pavlem v obýváku, nohy natažené na konferenční stolek, poprvé po dlouhé době ticho v bytě. Měli jsme si užívat klidu – děti byly u babičky v Jihlavě a my jsme plánovali víkend jen pro sebe. Ale místo toho jsem cítila tíhu na hrudi a v hlavě mi zněla ta zoufalá prosba našeho nejmladšího syna.
„Co když to jen zkouší?“ zamumlal Pavel a snažil se mě uklidnit. „Vždyť u babičky je vždycky rád.“
Jenže tentokrát to bylo jiné. Honzík nikdy neplakal do telefonu. Nikdy neříkal, že chce domů. Vždycky se těšil na babiččiny buchty a dědu Františka, který ho brával na ryby. Ale teď…
Zvedla jsem telefon a zavolala mamince. „Mami, co se tam děje? Proč Honzík tak pláče?“
Maminka chvíli mlčela. „Víš, dneska tu byla teta Alena s malým Petříkem. Honzík si s ním moc nerozumí. Petřík je trochu divočejší a Honzík je spíš tichý. Možná se necítí dobře.“
Vzpomněla jsem si, jak Honzík vždycky potřeboval svůj klid. Ve školce si raději hrál sám nebo s jedním kamarádem, nikdy nevyhledával velké skupiny. Vždycky byl citlivější než jeho starší sestra Klárka.
Pavel se na mě podíval: „Tak co uděláme? Máme pro něj jet?“
V tu chvíli jsem cítila rozpor – chtěla jsem si odpočinout, ale zároveň mě sžírala vina. Co když Honzík opravdu trpí? Co když mu ubližujeme tím, že jeho pocity nebereme vážně?
Rozhodla jsem se. „Jedeme pro něj.“
Cesta do Jihlavy byla tichá. Pavel řídil a já přemýšlela o tom, jak často přehlížíme dětské emoce jen proto, že nám přijdou malicherné. Vždyť i já jsem jako malá nesnášela návštěvy u tety Jarky – její pes mě děsil k smrti, ale nikdo to nebral vážně.
Když jsme přijeli k babičce, Honzík seděl na schodech před domem, oči opuchlé od pláče. Klárka si hrála na zahradě s Petříkem a smála se.
„Maminko!“ rozběhl se ke mně a pevně mě objal.
„Copak se stalo, broučku?“ pohladila jsem ho po vlasech.
„Petřík mi schoval plyšáka a smál se mi… A babička říkala, že nemám být takový citlivka… Já chci domů.“
Podívala jsem se na maminku. „Mami, proč jsi mi to neřekla?“
Maminka pokrčila rameny: „Já myslela, že si to mezi sebou vyřeší. Klárka si taky hrála s Petříkem a nestěžovala si.“
„Ale Honzík není Klárka,“ řekla jsem tiše.
Cestou domů Honzík usnul v autě, ale ještě předtím zašeptal: „Děkuju, že jste pro mě přijeli.“
Doma jsme si sedli všichni ke stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídali o tom, co kdo cítí. Klárka přiznala, že jí někdy vadí, jak je Honzík pořád sám a nechce si hrát s ostatními dětmi. Pavel řekl, že i on jako malý nesnášel hlučné rodinné oslavy.
Začali jsme o Honzíkových pocitech mluvit i s babičkou. Nejdřív byla dotčená – „Vždyť já mu nic neudělala!“ – ale nakonec pochopila, že některé děti prostě potřebují víc klidu a pochopení.
Ten víkend nás změnil. Přestali jsme brát dětské obavy na lehkou váhu. Když teď Honzík řekne, že se necítí dobře nebo že mu něco vadí, snažíme se ho vyslechnout a pochopit.
Někdy si říkám – kolikrát jsme už přehlédli podobné signály? Kolik dětí kolem nás tiše trpí jen proto, že jim nikdo nenaslouchá? Možná bychom měli častěji zvednout hlavu od svých starostí a opravdu poslouchat to, co nám naše děti říkají… Co myslíte vy? Nasloucháte svým dětem dostatečně?