Cizinec v mém domě: Když rodina bolí nejvíc

„Zuzano, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavé bušení na dveře. Bylo půl druhé ráno a já seděla na gauči v obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že je to můj bratr Petr. Zase přišel opilý, zase bude křičet a vyčítat mi, že jsem mu zničila život. Jak jsem se do tohohle dostala? Ještě před rokem jsme byli normální sourozenci – hádali jsme se kvůli maličkostem, ale vždycky jsme si nakonec odpustili. Jenže pak naši zemřeli při autonehodě a všechno se změnilo.

Petr se ke mně nastěhoval do bytu, který nám rodiče odkázali napůl. První týdny jsme drželi při sobě, plakali jsme spolu a vzpomínali na dětství v našem starém domě v Brně-Žabovřeskách. Jenže Petr začal pít. Nejdřív nenápadně – pár piv po práci, pak už i ráno. Přestal chodit do práce, začal si půjčovat peníze od kamarádů i ode mě. Doma byl čím dál častěji agresivní. Jednou rozbil sklenici o zeď, když jsem mu odmítla dát další peníze. „Jsi stejná jako matka! Všechno musí být podle tebe!“ křičel na mě tehdy.

Snažila jsem se mu pomoct. Volala jsem jeho bývalé přítelkyni Lence, jestli by s ním nemohla promluvit. Prosila jsem jeho nejlepšího kamaráda Tomáše, aby ho vzal na pivo a promluvil mu do duše. Nic nepomáhalo. Petr se propadal hlouběji a já s ním. Přestala jsem zvát domů přátele, styděla jsem se za nepořádek a zápach alkoholu. Každý den jsem chodila z práce s obavou, co mě doma čeká.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Petra spícího na gauči v kaluži rozlitého vína. Všude byly rozházené obaly od jídla, popel z cigaret a na stole ležela složenka s upomínkou za nezaplacenou elektřinu. Tehdy mi došlo, že takhle už dál nemůžu. Zavolala jsem tetě Aleně a poprosila ji o radu. „Zuzi, je to tvůj bratr, ale musíš myslet i na sebe,“ řekla mi tiše do telefonu.

Další dny jsem sbírala odvahu. Petr byl střídavě milý a pak zase vzteklý. Jednou mi dokonce koupil kytku a omlouval se za všechno, co mi provedl. „Já vím, že to není správný… Ale já už nevím, jak dál,“ šeptal tehdy se slzami v očích. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila vztek – proč mám pořád zachraňovat někoho, kdo sám nechce?

A pak přišel ten večer. Petr přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že ho chci připravit o střechu nad hlavou. „Ty bys mě klidně nechala chcípnout na ulici! Jsi sobecká mrcha!“ řval na mě tak hlasitě, že sousedi bouchali do topení. Rozbrečela jsem se a utekla do koupelny. Tam jsem seděla na studené dlažbě a poprvé v životě si přála, aby Petr prostě zmizel.

Ráno jsem mu napsala dopis: „Petře, mám tě ráda, ale už to dál nezvládám. Potřebuješ pomoc a já ti ji nemůžu dát. Prosím tě, najdi si jiné bydlení.“ Dopis jsem položila na stůl a odešla do práce dřív než obvykle.

Celý den jsem měla žaludek stažený strachem. Když jsem se večer vrátila domů, Petr tam nebyl. Jeho věci byly pryč – jen na stole ležel klíč od bytu a krátký vzkaz: „Promiň.“

Následující týdny byly zvláštní – cítila jsem úlevu i prázdnotu zároveň. Rodina mě odsoudila – teta Alena mi přestala volat, bratranci mi psali vyčítavé zprávy: „Jak jsi mohla? Vždyť je to tvůj bratr!“ Jen má nejlepší kamarádka Jana mě držela nad vodou: „Zuzi, udělala jsi to nejlepší pro oba.“

Občas potkám Petra ve městě – je pohublejší, ale střízlivý. Někdy si jen kývneme na pozdrav, jindy si krátce popovídáme o počasí nebo o tom, jak se má teta Alena. Nikdy už jsme spolu nemluvili o tom večeru ani o tom dopise.

Někdy v noci ležím v posteli a přemýšlím: Byla jsem krutá? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné chránit sama sebe i před vlastní rodinou?

Co byste udělali vy? Je možné být zlý jen proto, že chcete žít svůj život v klidu?