Telefon, který změnil všechno: Moje boj o pravdu po nehodě manžela

„Paní Novotná? Musíte okamžitě přijet do Motola. Váš manžel měl těžkou autonehodu.“ Slova, která mi roztrhla srdce, zazněla v telefonu jako úder kladivem. V tu chvíli jsem stála u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a svět kolem mě se rozmazal. „Jakub? Co se stalo? Je… je naživu?“ hlas mi selhával a v hlavě mi hučelo. „Je stabilizovaný, ale musíte přijet.“

Cestou do nemocnice jsem měla pocit, že se dusím. Praha byla v noci tichá, jen sem tam projelo auto. V hlavě mi běžely vzpomínky – Jakubův smích, naše hádky kvůli hloupostem, jeho sliby, že už nikdy nebude pracovat přesčas. Teď to všechno znělo tak vzdáleně.

Na urgentním příjmu mě čekala lékařka. „Paní Novotná, váš manžel měl těžkou nehodu. Ztratil hodně krve, ale operace proběhla úspěšně. Ještě spí.“

„Můžu ho vidět?“

„Na chvíli. Ale musím vás upozornit – je na přístrojích.“

Když jsem vešla do pokoje, Jakub vypadal cizí. Bledý, bezvládný, obličej plný šrámů. Chytla jsem ho za ruku a šeptala mu do ucha slova útěchy, i když jsem věděla, že mě neslyší.

Seděla jsem tam celou noc. K ránu přišla sestra a podala mi Jakubův mobil. „Našli jsme ho v autě. Možná budete chtít zavolat rodině.“

Mobil byl rozbitý, ale šel zapnout. Chtěla jsem zavolat jeho matce, ale na displeji vyskočila zpráva: „Děkuju za včerejšek. Už se těším na další setkání. L.“ Srdce mi vynechalo úder. Kdo je L.? Proč mu někdo děkuje za včerejšek?

Zamkla jsem mobil a snažila se přesvědčit samu sebe, že to nic neznamená. Ale v hlavě mi začaly naskakovat otázky. Proč byl Jakub v noci na druhém konci Prahy? Proč mi tvrdil, že má poradu v práci?

Když se Jakub po dvou dnech probral, byla jsem u něj. „Jakube, co se stalo?“

Zamrkal a podíval se na mě s bolestí v očích. „Nevím… pamatuju si jen světla aut… pak tma.“

„Byl jsi s někým?“ zeptala jsem se tiše.

Odvrátil pohled. „Ne… byl jsem sám.“

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem mu věřila.

Další dny byly jako zlý sen. Jakub byl podrážděný, odmítal mluvit o nehodě i o tom, kde byl. Jeho matka mě obviňovala, že jsem ho nechala moc pracovat. Moje sestra Petra mi radila: „Nech to být, hlavně že žije.“ Ale já nemohla.

Jednou večer jsem znovu procházela Jakubův mobil. Našla jsem další zprávy od L.: „Miluju tě. Prosím, ozvi se.“ A pak fotku – Jakub objímá ženu s tmavými vlasy na lavičce v Riegrových sadech.

Zhroutila jsem se na podlahu a brečela tak tiše, aby děti neslyšely.

Druhý den jsem Jakuba konfrontovala. „Kdo je L.?“

Zbledl. „To není to, co si myslíš.“

„Tak co to je? Proč jsi mi lhal?“

Mlčel dlouho. Pak zašeptal: „Lucie… je kolegyně z práce. Něco mezi námi bylo… ale už je to pryč.“

„Byl jsi s ní tu noc?“

Přikývl.

V tu chvíli ve mně něco umřelo.

Následující týdny byly peklo. Doma bylo ticho jako před bouří. Děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta smutný?“ Neměla jsem odpověď.

Jednou večer přišla Lucie ke dveřím našeho bytu. „Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla mi tiše.

Chtěla jsem ji vyhodit, ale něco ve mně chtělo znát pravdu.

„Jakub ti lhal,“ začala Lucie. „Chtěl odejít od tebe už dávno, ale bál se o děti. Ta noc… chtěl být se mnou.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat bolest.

Po jejím odchodu jsem seděla v kuchyni a dívala se na fotky z dovolené – usměvavý Jakub s dětmi u Máchova jezera, já s ním na Karlově mostě. Bylo to všechno lež?

Rozhodla jsem se promluvit s dětmi otevřeněji než kdy dřív. „Tátovi i mně není teď dobře,“ řekla jsem jim jednou večer u večeře. „Ale máme vás rádi a vždycky budeme rodina.“

Jakub se po pár týdnech odstěhoval k matce. Doma zůstalo prázdno a ticho.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala odvahu začít znovu žít – pro sebe i pro děti.

Někdy v noci sedím v kuchyni a přemýšlím: Kdyby ten telefonát nepřišel, žila bych dál ve lži? Je lepší znát pravdu, i když bolí? Co byste udělali vy?