Když děti nechtějí zůstat u babičky: Léto plné pochybností a rodinných tajemství

„Mami, prosím, můžeš si pro nás přijet? Chceme domů.“ Hlas mé dcery Aničky zněl v telefonu naléhavěji, než bych čekala. Bylo teprve pondělí, děti měly být u mojí mámy v Hradci až do pátku. Vždycky se tam těšily – na babiččiny buchty, na koupání v Orlici, na večerní pohádky. Ale tentokrát bylo něco jinak.

„Co se stalo, Aničko?“ ptala jsem se a v duchu už cítila, jak se mi žaludek stahuje úzkostí. Vedle ní v telefonu šuměl hlas mé mámy: „To je nesmysl, Hanko, děti jsou jen rozmazlené. Potřebují pevnější ruku.“

Zavěsila jsem a seděla v kuchyni, ruce se mi třásly. Manžel Petr se na mě díval přes stůl: „Co se děje?“ Vysvětlila jsem mu situaci a on pokrčil rameny: „Možná jim jen chybíš. Vždyť víš, jaká je tvoje máma – přísná, ale myslí to dobře.“

Jenže já věděla, že to není tak jednoduché. Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství. Na to, jak jsem se bála říct mámě, že mě něco trápí. Na její věčné poznámky: „Nechovej se jako citlivka, Hanko.“

Druhý den jsem sedla do auta a jela do Hradce. Cestou jsem přemýšlela, jestli jsem udělala chybu, že jsem děti nechala u mámy tak dlouho. Co když jim tam opravdu není dobře? Co když opakuji stejné chyby jako ona?

Když jsem přijela, Anička i mladší syn Matěj stáli u branky s batohy. Anička měla zarudlé oči a Matěj se ke mně přitiskl tak silně, až mě to zabolelo. Máma stála ve dveřích, ruce v bok: „To je dneska vděk! Já se tady můžu přetrhnout a oni chtějí domů. Dřív bys něco takového nedovolila.“

„Mami, děti chtějí domů. To je celé,“ snažila jsem se zachovat klid. Ale v očích mě pálily slzy.

Cestou zpátky děti mlčely. Teprve večer, když jsem je ukládala, Anička zašeptala: „Babička na nás pořád křičela. A říkala, že jsme stejní jako ty – ufňukaní.“

Zamrazilo mě. Přesně tohle jsem slýchala celý život. Najednou jsem pochopila, proč jsem nikdy nedokázala mámě říct, co cítím. A teď to samé zažívají moje děti.

Další dny jsem byla jako na trní. Máma mi psala dlouhé zprávy, jak jsem je špatně vychovala, jak jsou děti nevychované a jak jsem já byla vždycky problémová. Petr mě uklidňoval, ale já věděla, že musím něco udělat.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala mámě. „Mami, musíme si promluvit. Nechci, aby se moje děti bály u tebe být. A nechci, aby se bály říct, co cítí.“

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Ty jsi vždycky byla moc citlivá. Já jsem to s tebou neměla lehké.“

„Možná,“ odpověděla jsem, „ale já nechci, aby moje děti musely být tvrdé jen proto, aby těly tvoji lásku.“

Rozhovor skončil hádkou. Máma mi vyčetla všechno možné – že jsem slabá, že neumím vychovávat děti, že jsem jí nikdy nebyla dost dobrá dcera.

Seděla jsem v kuchyni a brečela. Petr mě objal a řekl: „Musíš myslet hlavně na děti. Třeba je čas udělat věci jinak.“

Začala jsem chodit na terapii. Nejdřív jsem si připadala hloupě – vždyť přece nejsem žádný blázen! Ale postupně jsem pochopila, že moje úzkosti a strachy mají kořeny v dětství. Že jsem nikdy nesměla být slabá, nikdy nesměla plakat.

S dětmi jsme začali víc mluvit o pocitech. Anička mi jednou řekla: „Mami, já už nechci k babičce sama. Ale když tam budeš s námi, tak to zvládnu.“

Přemýšlela jsem, jestli mám mámě ještě někdy svěřit děti. Jestli je možné změnit staré vzorce chování. Jestli se dá odpustit to, co bolelo celé dětství.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Hanko, možná jsem byla moc přísná. Ale chtěla jsem, abys byla silná.“

„Já vím, mami,“ odpověděla jsem tiše. „Ale někdy je síla i v tom ukázat slabost.“

Nevím, jestli se někdy úplně smíříme. Ale vím, že už nechci, aby moje děti musely skrývat své pocity ze strachu před odmítnutím.

Někdy si říkám – kolik z nás nosí v sobě staré rány z dětství? A kolik z nás má odvahu ten kruh přerušit? Co byste udělali vy na mém místě?