Sestra mi chce vzít domov: Rodinné drama o výměně domů

„Kláro, já to prostě potřebuju. Ty to nechápeš?“ křičela na mě do telefonu moje sestra Jana. Stála jsem v kuchyni svého malého bytu v Nuslích, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo úterý večer, venku pršelo a já měla za sebou těžký den v práci. „Jano, vždyť jsme se na tom domluvily! Každá svůj byt, každá svůj život. Proč to teď měníš?“ snažila jsem se udržet hlas klidný, ale cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Všechno začalo před dvěma lety, když nám bylo osmnáct. Rodiče nám odkázali náš starý dům v Kolíně. Bylo jasné, že spolu bydlet nechceme – hádaly jsme se už od dětství. Rozhodly jsme se dům prodat a peníze rozdělit napůl. Já si koupila malý byt v Praze, Jana si pořídila větší domek na okraji Kolína. Byla jsem šťastná – měla jsem svůj klid, práci v knihovně a konečně pocit svobody.

Jenže teď Jana čekala dítě. Její partner Petr byl často pryč a ona najednou zjistila, že chce být blíž městu, blíž rodině, blíž mně. „Ten tvůj byt je ideální! Je blízko nemocnice, školky, všechno máš po ruce. Já tam s dítětem potřebuju být!“ naléhala do telefonu. „A ty bys mohla mít můj dům – je větší, má zahradu, budeš tam mít klid.“

Jenže já jsem nechtěla zpátky do Kolína. V Praze jsem si vybudovala život, přátele, práci. Věděla jsem, že bych tam byla sama. Navíc jsem Janu podezřívala, že jí nejde jen o dítě – její vztah s Petrem skřípal a ona chtěla začít znovu. Ale proč na můj úkor?

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na naše dětství – jak jsme se hádaly o pokoj, jak mi brala oblečení a já jí schovávala deník. Vždycky byla ta silnější, průbojnější. Já byla ta tichá, co ustupuje. Ale teď už jsem dospělá. Mám právo říct ne.

Jenže máma mi druhý den volala: „Klárko, prosím tě, pomoz Janě. Je těhotná, potřebuje tě. Vždyť ten dům je krásný, budeš tam mít klid.“ Slyšela jsem v jejím hlase výčitku. Táta byl zdrženlivější: „Je to tvoje rozhodnutí. Ale rodina by si měla pomáhat.“

Začala jsem se hádat sama se sebou. Jsem sobec? Měla bych ustoupit sestře, když je v nouzi? Nebo mám konečně myslet na sebe? V práci jsem byla podrážděná, kolegyně Lenka si mě vzala stranou: „Kláro, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Všechno jsem jí vyklopila. „Hele,“ řekla Lenka, „tohle je typická česká rodinná past. Vždycky někdo něco potřebuje a ty máš pocit viny, když odmítneš.“

Jana mi psala každý den. Nejprve prosila, pak vyhrožovala: „Jestli mi nepomůžeš, už nejsi moje sestra.“ Petr mi volal a snažil se mě přesvědčit: „Kláro, vždyť je to jen dům. Pro tebe změna k lepšímu.“

Jednou večer jsem šla na procházku po nábřeží. Déšť ustal a já sledovala světla tramvají odrážející se ve Vltavě. Přemýšlela jsem o tom, co znamená domov. Je to místo? Lidé? Nebo pocit bezpečí?

Nakonec jsem pozvala Janu na kávu. Seděly jsme v malé kavárně na I.P. Pavlova. „Jano,“ začala jsem opatrně, „chápu tě. Ale já nechci zpátky do Kolína. Tady mám práci, přátele…“ Jana se rozplakala: „Ty mi nikdy nechceš pomoct! Vždycky myslíš jen na sebe!“

V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. „To není pravda! Celý život ti ustupuju! Teď poprvé říkám ne!“ Lidé v kavárně se otočili. Jana vstala a odešla beze slova.

Doma jsem brečela do polštáře. Máma mi psala zprávy plné výčitek. Táta mlčel. Přátelé mě podporovali: „Nesmíš žít život za někoho jiného.“

Uběhly týdny ticha. Pak mi přišla SMS: „Omlouvám se. Byla jsem nespravedlivá. Zůstanu v Kolíně.“ Ulevilo se mi – ale zároveň mě bodlo u srdce. Naše vztahy zůstaly napjaté.

Dnes sedím ve svém bytě a přemýšlím: Proč je tak těžké říct ne vlastní rodině? Je správné myslet někdy jen na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?