Dvě garsonky místo jednoho domova: Příběh o zradě a hledání sebe sama

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem v jeho e-mailu náhodou objevila smlouvy o koupi dvou garsoniér v paneláku na Proseku. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem četla, že jedna z nich je psaná na jeho matku, paní Věru. Vždycky jsme si přáli vlastní byt, kde bychom mohli začít nový život, daleko od všech těch rodinných dramat. A teď? Dvě malé garsonky místo jednoho domova.

Tomáš stál v kuchyni, krájel cibuli na guláš a ani se na mě nepodíval. „Mami už to sama nezvládá. Potřebuje být blízko nás. Je to pro nás všechny nejlepší,“ řekl tiše, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Ale proč jsi mi to neřekl? Proč jsme o tom nemluvili?“ ptala jsem se, hlas mi přeskakoval. Vždyť jsme si slibovali, že všechno budeme řešit spolu. Že budeme tým.

Tomáš položil nůž a konečně se mi podíval do očí. „Nechtěl jsem tě zatěžovat. Věděl jsem, že bys nesouhlasila.“

To byla ta největší rána. Najednou jsem si připadala jako cizinec ve vlastním životě. Vždyť jsme spolu byli už osm let, prošli jsme si společně tolika těžkostmi – jeho ztrátou práce, mojí nemocí, nekonečnými hádkami s jeho matkou. A teď, když jsme konečně mohli začít znovu, rozhodl se beze mě.

První noc po té hádce jsem nespala. Ležela jsem na gauči v našem malém podnájmu a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomínala jsem na naše začátky – na první rande v kavárně na Národní, na to, jak jsme spolu v dešti běželi přes Karlův most, smáli se a plánovali budoucnost. Tehdy jsme si slíbili, že nikdy nedopustíme, aby nám do života zasahovali rodiče. Ale život je jiný, než jak si ho člověk naplánuje.

Za pár dní jsme se šli podívat na ty byty. Byly to dvě identické garsonky vedle sebe, každá s malým balkonem a výhledem na parkoviště. Paní Věra už tam byla, rozhlížela se po svém novém království a hned začala plánovat, kde bude mít kytky a kde televizi. „To je skvělé, že budeme tak blízko,“ řekla mi s úsměvem, který jsem jí nevěřila. Věděla jsem, že to není kvůli mně, ale kvůli Tomášovi. Nikdy mě nepřijala, nikdy mi neodpustila, že jsem jí „vzala syna“.

Večer jsem Tomášovi řekla: „Já to takhle nechci. Chtěla jsem domov, ne dvě krabice vedle sebe.“

„Ale vždyť budeme spolu. A máma bude mít klid. Kdyby se něco stalo, jsme hned vedle,“ odpověděl a já v jeho hlase slyšela únavu i vzdor.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Každý den jsem cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď. Tomáš trávil víc času u své matky než se mnou. Když jsem přišla domů z práce, slyšela jsem jejich smích přes stěnu. Já seděla sama u stolu a dívala se na prázdný talíř.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zaklepala na dveře vedle. Paní Věra otevřela a podívala se na mě s tím svým povýšeným pohledem. „Ano?“

„Můžu mluvit s Tomášem?“ zeptala jsem se.

„Je unavený. Potřebuje klid. Nech ho být,“ řekla a zavřela mi dveře před nosem.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v tomhle domě cizincem. Že Tomáš už dávno není jen můj. Že jeho loajalita patří matce, ne mně.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Přemýšlela jsem, jestli má smysl bojovat o něco, co už možná dávno neexistuje. Moje kamarádka Jana mi řekla: „Musíš si vybrat – buď budeš žít svůj život, nebo život jeho matky.“

Jednoho dne jsem si sbalila pár věcí a odešla na pár dní k Janě. Tomáš mi volal, psal zprávy, ale já neměla sílu mu odpovědět. Potřebovala jsem čas sama pro sebe. Přemýšlela jsem, jestli je možné odpustit takovou zradu. Jestli je možné začít znovu, když už jednou někdo překročí tu hranici důvěry.

Po týdnu jsem se vrátila. Tomáš seděl v kuchyni, oči červené od pláče. „Promiň mi to. Já jen… mám strach, že když tu mámu nechám samotnou, něco se jí stane. Ale nechci tě ztratit.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčeli. Pak jsem mu řekla: „Já už nevím, jestli to dokážu. Jestli dokážu žít vedle tvé matky a přitom být šťastná.“

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že odpověď musí najít každý sám za sebe.

Dnes sedím ve své garsonce a dívám se z okna na šedé paneláky. Přemýšlím, jestli je lepší být sama a svobodná, nebo žít v kompromisu a nikdy nebýt doopravdy šťastná. Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah, kde už není důvěra? Nebo je lepší začít znovu – sama se sebou?