„Tchyně prodala svůj byt a přestěhovala se na venkov, ale teď se chce vrátit: ‚Zůstanu u vás do léta'“
Rozhodnutí bylo učiněno! „Stěhuji se na venkov,“ prohlásila paní Nováková, držíc v ruce klíče. „Prodala jsem svůj byt a koupila dům.“
Marek zůstal stát s otevřenou pusou a vidličkou v ruce. „Mami, to myslíš vážně?“
„Nedělám si legraci,“ usmála se tchyně. „Tvůj otec mě opustil; už ho všechno nudilo. Tak jsem se rozhodla začít znovu. A navíc, vnoučata budou milovat návštěvy na venkově.“
Marek si vyměnil ustaraný pohled se svou ženou Evou. Právě si zvykli na svůj vlastní režim po letech žonglování s prací, dětmi a rodinnými povinnostmi. Myšlenka na to, že se paní Nováková odstěhuje, byla sladkohořká; budou ji postrádat, ale také to znamenalo více prostoru a méně dramatu.
„No, jestli je to to, co chceš, mami,“ řekl nakonec Marek, snažíc se znít podporující.
Uplynuly měsíce a paní Nováková se zdála být ve svém novém venkovském životě šťastná. Posílala fotky své zahrady, místního farmářského trhu a malebného městečka, které nyní nazývala domovem. Vnoučata ji navštěvovala během školních prázdnin a vše se zdálo být dokonalé.
Ale pak přišla zima.
První známkou problémů byl telefonát jednoho zasněženého lednového večera. „Marku, tady je strašná zima,“ stěžovala si paní Nováková. „Topení nefunguje správně a nemohu nikoho sehnat, aby to opravil.“
„Mami, je zima. Všichni jsou zaneprázdnění,“ odpověděl Marek, snažíc se udržet frustraci na uzdě.
„Vím, ale jsem tady úplně sama,“ řekla třesoucím se hlasem.
Marek si povzdechl. „Uvidím, co mohu udělat.“
Podařilo se mu najít opraváře, který mohl přijít druhý den, ale incident ho znepokojil. V následujících týdnech byly telefonáty paní Novákové častější. Stěžovala si na izolaci, nedostatek vybavení a jak těžké je udržovat dům sama.
V březnu se rozhodla. „Stěhuji se zpátky,“ oznámila během rodinné večeře. „Zůstanu u vás, dokud nenajdu nové místo.“
Marek a Eva byli ohromeni. Právě si zvykli na svůj nový normál a teď byli požádáni, aby znovu převrátili své životy naruby.
„Mami, jsi si jistá?“ zeptala se opatrně Eva.
„Absolutně,“ odpověděla paní Nováková. „Už to tam nemohu vydržet.“
S neochotou souhlasili. Paní Nováková se nastěhovala do jejich hostinského pokoje, přinesla s sebou krabice s věcmi a pocit neklidu, který prostupoval celým domem.
Přišlo jaro, ale paní Nováková nejevila žádné známky odchodu. Kritizovala Evinu kuchyni, přestavovala nábytek bez ptaní a monopolizovala ovladač od televize. Vnoučata byla nadšená, že mají babičku stále nablízku, ale Marek a Eva byli na pokraji svých sil.
Jednoho večera koncem května Marek konečně konfrontoval svou matku. „Mami, říkala jsi, že zůstaneš do léta. Je skoro červen.“
„Vím,“ řekla a odvrátila pohled. „Ale najít nové místo je těžší, než jsem si myslela.“
„Mami, potřebujeme zpátky svůj prostor,“ trval na svém Marek.
Oči paní Novákové se zalily slzami. „Jen nevím, kam jinam jít.“
Napětí v domě dosáhlo bodu varu. Eva navrhla hledat bydlení pro seniory, které by nabízelo více podpory a společenských aktivit. Paní Nováková neochotně souhlasila s návštěvou několika míst.
Do poloviny června našli vhodnou komunitu, která splňovala její potřeby. Stěhování bylo sladkohořké; paní Nováková byla smutná z odchodu od rodiny, ale ulevilo se jí, že má místo, kde může být více nezávislá.
Když odjížděli z komunity pro seniory po jejím přestěhování, Marek a Eva cítili směs úlevy a viny. Udělali, co mohli, ale zkušenost zanechala stopu na všech zúčastněných.