Z popela na světlo: Příběh Jany Novotné, která změnila nejen svůj život

„Jano, už zase jsi nic nepřinesla? Myslíš, že nás budeš živit vzduchem?“ křičel na mě táta, když jsem se vrátila domů s prázdnou taškou. Bylo mi tehdy třicet pět a po rozvodu jsem se s malou dcerou Terezkou musela vrátit do bytu svých rodičů na pražském Žižkově. Máma mlčela, oči upřené do stolu, jako by se mě bála zastat. Terezka se ke mně tiskla a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Ten večer jsem poprvé pochopila, že domov není místo, kde bydlíte, ale kde vás někdo chce. O měsíc později mě rodiče vyhodili. Prý už mají dost mých problémů a nechtějí, aby Terezka vyrůstala v takovém prostředí. Soud mi ji vzal a svěřil do péče otce – prý mám nejdřív „vyřešit své záležitosti“. Zůstala jsem sama. Bez střechy nad hlavou, bez práce, bez dcery.

První noc na ulici byla jako pád do ledové vody. Seděla jsem na lavičce v parku na Smíchově, kolem mě projížděly tramvaje a já se snažila přesvědčit samu sebe, že je to jen zlý sen. Ale nebyl. Ráno mě probudil déšť a já si uvědomila, že nemám kam jít. V kapse mi zbylo pár drobných, za které jsem si koupila rohlík a kávu v automatu na nádraží.

Následující týdny byly rozmazané šedí a studem. Zkoušela jsem přespávat v azylových domech, ale často bylo plno nebo jsem se bála ostatních lidí. Jednou v noci mě okradli o batoh s posledními věcmi. Plakala jsem, křičela do tmy a nenáviděla celý svět – hlavně sebe.

Jednoho dne jsem potkala paní Martu z charity. „Jani, pojďte ke mně na polévku,“ řekla tiše a podala mi ruku. Ten dotek byl první lidské teplo po dlouhých týdnech. U Martiny polévky jsem poprvé po dlouhé době cítila naději. Začala jsem docházet do denního centra na Karlíně, kde jsem pomáhala s vařením a úklidem. Pomalu jsem se učila znovu věřit lidem – i sama sobě.

Jednou večer jsem seděla s Martinou u stolu a ona se mě zeptala: „Jano, co bys chtěla dělat, kdybys mohla cokoli?“ Odpověď přišla sama: „Chtěla bych pomáhat lidem jako já. Aby nemuseli padnout až na dno.“

Začala jsem psát svůj příběh na internetové fórum pro ženy v nouzi. Ozývaly se mi další – Alena, která přišla o byt kvůli dluhům; Petra, kterou vyhodil partner; dokonce i starší paní Eva, která se styděla říct rodině, že nemá kde bydlet. Společně jsme začaly snít o místě, kde by každý mohl najít pomoc bez odsuzování.

S Martinou jsme oslovily radnici Prahy 3 a po měsících vyjednávání nám přidělili starý nevyužívaný prostor v suterénu paneláku. První den jsme tam přišly s kýblem a hadrem – a začaly uklízet. Když jsme otevřely dveře prvním návštěvníkům, měla jsem slzy v očích.

Komunitní centrum „Nový začátek“ dnes pomáhá desítkám lidí každý měsíc. Pořádáme kurzy vaření z levných surovin, právní poradny i skupinová setkání pro matky samoživitelky. Největší radost mám ale z toho, když někdo přijde jen tak – na čaj a kus řeči.

Moje dcera Terezka už je skoro dospělá. Po letech jsme si znovu našly cestu k sobě. Nedávno mi řekla: „Mami, jsi pro mě hrdinka.“ A já poprvé za dlouhou dobu věřím, že si to možná zasloužím.

Někdy večer sedím v našem centru sama a přemýšlím: Proč je tak těžké přiznat si slabost? Proč rodina někdy místo pomoci jen soudí? A co byste udělali vy, kdyby vaše dcera jednou potřebovala pomoc?