Opravdová já: Příběh Jitky, která se odmítla vzdát sebe sama

„Jitko, už zase děláš ostudu!“ křičela na mě má sestra Alena přes celý obývák, zatímco zbytek rodiny seděl u stolu a předstíral, že neexistuju. Bylo mi šedesát a pořád jsem byla ta černá ovce. Všichni kolem mě stárli tiše, vklouzli do svých pantoflí a nechali si narůst šediny bez boje. Jen já jsem si vlasy barvila na ohnivě červenou a nosila koženou bundu, kterou mi kdysi koupil můj první manžel Petr.

„Ostudu? Protože jsem řekla, že táta byl alkoholik a máma nás mlátila? Protože nechci mlčet o tom, co se dělo?“ vyjela jsem na Alenu a cítila, jak se mi třesou ruce. Všichni ztichli. Věděla jsem, že jsem překročila hranici, kterou si tahle rodina pečlivě chránila celá desetiletí.

Moje neteř Klára se na mě podívala s obdivem. Byla jediná, kdo mi kdy napsal, že jí dávám odvahu být sama sebou. Ale i ona teď sklopila oči. Věděla jsem, že v tomhle domě není místo pro pravdu.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu slavná herečka jako Jiřina Bohdalová. Místo toho jsem skončila jako učitelka češtiny na základce v malém městě u Plzně. Nikdy jsem se nevdala podruhé. Petr odešel za mladší a já zůstala sama s dcerou Terezou. Ta mi dnes vyčítá, že jsem jí nedala dost lásky – prý jsem byla příliš tvrdá, příliš upřímná, příliš svá.

„Mami, proč nemůžeš být jako ostatní?“ ptala se mě Tereza jednou večer, když jsme spolu seděly v kuchyni a ona brečela kvůli rozchodu s dalším nespolehlivým chlapem.

„Protože bych umřela,“ odpověděla jsem jí tehdy. „Já prostě neumím žít v kleci.“

V práci mě kolegyně nikdy neměly rády. Říkaly mi „ta s jazykem jako břitva“. Když ředitelka školy zakázala dětem nosit duhové náramky, byla jsem jediná, kdo se jí postavil. „Děti mají právo být tím, kým jsou,“ řekla jsem před celým sborem. Za trest mi dali dohled nad školní jídelnou. Smála jsem se tomu – aspoň jsem mohla mluvit s dětmi bez dozoru dospělých.

Moje máma mi vždycky říkala: „Holka, drž hubu a krok.“ Nikdy jsem to neuměla. Když mi bylo třicet a Petr mě opustil, máma přišla a řekla: „Vidíš? Kdybys byla míň drzá, možná by tě neopustil.“ Ale já věděla své. Radši budu sama než žít život někoho jiného.

Nejtěžší chvíle přišla před pěti lety, když mi diagnostikovali rakovinu prsu. Ležela jsem v nemocnici v Plzni a dívala se z okna na šedé paneláky. Přemýšlela jsem, jestli to všechno stálo za to – ta samota, ty hádky, ta věčná potřeba říkat pravdu nahlas.

Jednou za mnou přišla Tereza. Seděla u mé postele a držela mě za ruku.

„Mami… promiň mi všechno,“ zašeptala.

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Že jsem tě nikdy nepochopila.“

Poprvé za mnoho let jsme spolu plakaly. Bylo to jako kdyby mezi námi konečně spadla zeď.

Po operaci jsem začala chodit na procházky do lesa za městem. Tam jsem potkávala staré známé – sousedku Martu, která vždycky pomlouvala všechny kolem, nebo pana Novotného, co si stěžoval na důchodce v tramvaji. Všichni stárli podle pravidel: ticho, pokora, smíření. Já ne.

Jednou večer mi zavolala Klára.

„Teto… můžu za tebou přijít? Potřebuju si promluvit.“

Přišla s uplakanýma očima a přiznala mi, že je lesba a bojí se to říct rodičům.

„Víš co?“ řekla jsem jí. „Život je moc krátký na to žít podle cizích pravidel.“

Objaly jsme se a já věděla, že aspoň pro ni má moje tvrdohlavost smysl.

Dnes sedím ve svém malém bytě plném knih a fotek z mládí. Venku prší a já si vařím kávu do svého oblíbeného hrníčku s nápisem „Jsem svá“. Vím, že už nikdy nebudu oblíbená v rodině ani ve škole. Ale taky vím, že jsem nikdy nezradila samu sebe.

Někdy přemýšlím: Stojí to všechno za tu samotu? Nebylo by lepší být tichá a poslušná? Ale pak si vzpomenu na Klářin pohled plný vděku a na Terezinu ruku v mé dlani.

Možná nejsem dokonalá matka ani sestra. Ale aspoň žiju svůj život naplno – bez masek a lží.

A tak se ptám vás: Má cenu být sám sebou i za cenu samoty? Nebo je lepší zapadnout a mlčet? Co byste udělali vy?