Jedna ledvina, dva osudy: Láska, která přišla s bolestí

„Ne, mami, já už to prostě nevydržím!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem seděla na studené lavičce před nefrologií v Motole. Slzy mi stékaly po tvářích a kolem mě proudili lidé, kteří si mě ani nevšimli. Bylo mi tehdy třicet tři a svět se mi rozpadal pod rukama. Ledviny mi selhávaly a já věděla, že bez transplantace nemám šanci.

„Kláro, vydrž! Nějak to zvládneme,“ šeptala máma zoufale. Ale já už nevěřila. Dialýza mě vysávala, práce v knihovně šla stranou a přátelé se pomalu vytráceli. Všechno se smrsklo na čekání – na výsledky, na lékaře, na zázrak.

Jednoho dne přišel zázrak v podobě Tomáše. Byl to kamarád mého bratra Petra ze střední, kterého jsem znala jen letmo. Přišel za mnou do nemocnice s kyticí tulipánů a řekl: „Kláro, slyšel jsem, co se děje. Chci ti pomoct. Nechám se otestovat.“

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. „Tomáši, to není jen tak! To je operace, riziko…“

Podíval se mi do očí a řekl: „Vím to. Ale mám dvě ledviny a ty potřebuješ jednu. Co kdybych byl já ten, kdo ti dá šanci?“

Začal kolotoč vyšetření. Každý týden jsme spolu jezdili do nemocnice, smáli se v čekárně a povídali si o všem možném – o jeho práci u hasičů, o mém dětství na chalupě v Orlických horách, o tom, jaký je život nespravedlivý. Čím víc jsme spolu trávili času, tím víc jsem cítila, že Tomáš není jen dárce. Byl to člověk, který mi rozuměl i beze slov.

Když nám lékaři oznámili, že jsme kompatibilní, rozbrečela jsem se štěstím. Máma mě objala a šeptala: „Tohle je zázrak.“

Operace proběhla v červenci. Pamatuji si ten den jako včera – bílá nemocniční postel, chladné světlo zářivek a Tomášův úsměv těsně předtím, než nás odvezli na sál.

Po operaci jsme leželi na stejném oddělení. Každý den za mnou chodil a dělal si legraci z nemocničního jídla: „Kláro, dneska máme k večeři něco mezi gumou a polystyrenem.“ Smála jsem se poprvé po měsících opravdově.

Naše pouto sílilo. Po propuštění jsme spolu chodili na procházky do Stromovky, pili kafe v malé kavárně u Letné a povídali si dlouho do noci. Moje rodina ho přijala jako vlastního syna. Táta mu jednou řekl: „Tomáši, nikdy ti to nedokážeme oplatit.“

Jenže život není pohádka. Po pár měsících začalo být něco jinak. Tomáš byl najednou uzavřený, unavený a často podrážděný. Jednou večer u mě doma bouchl dveřmi a odešel bez slova.

„Co se děje?“ ptala jsem se ho zoufale přes SMS.

Odpověď přišla až ráno: „Promiň, Kláro. Potřebuju být chvíli sám.“

Začaly hádky. Já chtěla mluvit o budoucnosti – o tom, co spolu budeme dělat, jak pojedeme na dovolenou do Beskyd. On mlčel nebo mě odbýval.

Jednoho dne mi řekl: „Kláro, já nevím, jestli to zvládnu. Všichni kolem mě říkají, že jsem hrdina, ale já mám pocit, že jsem přišel o kus sebe. Nejen fyzicky…“

Byla jsem v šoku. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl litovat svého rozhodnutí.

„Tomáši, já tě přece nenutila! Já… já tě miluju!“ vykřikla jsem.

Jenže on už byl rozhodnutý. Odešel ode mě i z Prahy – zpátky do rodné vesnice u Jihlavy.

Zůstala jsem sama s novou ledvinou a zlomeným srdcem. Rodina se snažila mě utěšit: „Kláro, máš nový život! Musíš jít dál.“ Ale jak mám jít dál bez člověka, který mi dal druhou šanci?

Často přemýšlím nad tím, jestli bych udělala něco jinak. Měla jsem být vděčnější? Měla jsem ho méně zatěžovat svými city? Nebo prostě některé vztahy nejsou určené k tomu, aby vydržely?

Dnes už je to osm let od operace. Tomášovi občas napíšu k narozeninám nebo na Vánoce – odpoví stručně a zdvořile. Nikdy jsme už spolu nemluvili otevřeně o tom všem.

Každý den si připomínám jeho oběť i bolest ztráty. A ptám se sama sebe: Je možné být šťastná s darem života od někoho, koho jste milovali a ztratili? Co byste udělali vy na mém místě?