„Přijdeš a vezmeš jablka, necháváš mě samotnou: Maminčino podivné chování nás zanechalo zmatené“

Narodil jsem se a vyrůstal v malém městě na Moravě, kde se všichni znali a život plynul pomaleji. Moje máma pracovala jako knihovnice v místní knihovně a táta byl řidič kamionu, který byl často pryč několik dní. Navzdory výzvám jsme byli velmi soudržná rodina.

Od útlého věku mě máma učila pomáhat doma. Utíral jsem prach z polic, zametal podlahy a pomáhal s večeří. Když se narodil můj mladší bratr Tomášek, převzal jsem ještě více povinností. Když začal chodit do školky, bylo mi 12 let a prakticky jsem vedl domácnost, když byla máma v práci.

Bylo to kolem této doby, kdy jsem si všiml něčeho zvláštního na mámě. Často zapomínala jednoduché věci, jako kde nechala klíče nebo co plánovala na večeři. Nejprve jsme se tomu všichni smáli jako „maminčin mozek“, ale časem se její zapomnětlivost stala častější a znepokojivější.

Jedno podzimní odpoledne po škole jsem našel mámu sedící na verandě, jak prázdně zírá na jabloň na naší zahradě. „Přijdeš a vezmeš jablka, necháváš mě samotnou,“ zamumlala, když jsem k ní přistoupil. Nerozuměl jsem, co tím myslí, a požádal ji o vysvětlení, ale jen zavrtěla hlavou a šla dovnitř.

Jak týdny plynuly, maminčino chování se stávalo stále více nevyzpytatelným. Nechala zapnutý sporák po vaření, zapomínala vyzvednout Tomáška ze školky a někdy dokonce zapomínala, kdo jsme. Táta se to snažil přejít s tím, že je jen vystresovaná z práce, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je něco vážně špatně.

Jednoho večera, když byl táta na cestách, měla máma obzvlášť špatnou epizodu. Obvinila mě z krádeže jejích knih a jejich schovávání. „Proč bych to dělal, mami?“ zeptal jsem se s očima plnými slz. Podívala se na mě s mixem zmatení a hněvu, než odešla do svého pokoje.

Tu noc jsem zavolal tátovi a prosil ho, aby přijel domů. Když konečně přijel, vzal mámu k lékaři. Diagnóza byla zdrcující: časný nástup Alzheimerovy choroby. Bylo jí teprve 45 let.

Zpráva nás zasáhla jako rána kladivem. Táta musel omezit své cesty, aby se mohl starat o mámu, a já musel dospět ještě rychleji než předtím. Tomášek nechápal, co se děje; jen věděl, že máma už není stejná.

Jak měsíce přecházely v roky, maminčin stav se zhoršoval. Většinu dní nás už nepoznávala a potřebovala neustálou péči. Najali jsme sestru na pomoc, ale bylo to stále neuvěřitelně těžké pro nás všechny.

Jednoho dne, když jsem seděl u její postele, podívala se na mě poprvé po měsících jasnýma očima. „Přijdeš a vezmeš jablka, necháváš mě samotnou,“ řekla tiše. Tentokrát jsem pochopil. Cítila se opuštěná vlastní myslí, uvězněná ve světě, kde nic nedávalo smysl.

Mamka zemřela, když mi bylo 18 let. Do té doby jsem se naučil více o odpovědnosti a ztrátě než většina lidí mého věku. Dům bez její přítomnosti působil prázdně, ale její slova zůstala se mnou.

Život šel dál, ale jizvy zůstaly. Tomášek vyrostl s jen matnými vzpomínkami na naši matku, zatímco táta a já jsme nesli tíhu těch těžkých let. Nikdy jsme se úplně nezotavili ze ztráty, ale naučili jsme se s ní žít.