„Dala jsi nám špatný záhon. Půda je hrozná a nic neroste,“ řekla mi moje sestra
Když naše matka zemřela minulý rok, moje sestra Eva a já jsme zdědily dva sousedící záhony v místní komunitní zahradě. Byla to hořkosladká chvíle; obě jsme milovaly zahradničení, vášeň, kterou jsme zdědily po mamince. Nicméně radost z vlastních prostor k pěstování se rychle změnila ve zdroj napětí.
Od začátku bylo zřejmé, že můj záhon byl úrodnější. Půda byla bohatá a tmavá, plná žížal a dalších známek zdravé země. Evy záhon byl naopak kamenitý a suchý. Navzdory jejím nejlepším snahám tam nic neprosperovalo. Zkoušela všechno—kompost, hnojiva, dokonce konzultace s odborníky na zahradničení—ale její rostliny zůstávaly zakrnělé a nemocné.
Jedno slunečné odpoledne, když jsem se starala o své bujné rajčata, Eva ke mně přistoupila s výrazem frustrace ve tváři.
„Dala jsi nám špatný záhon. Půda je hrozná a nic neroste,“ řekla s nádechem zoufalství v hlase.
Zvedla jsem hlavu od práce a otřela si pot z čela. „Evo, ty záhony jsme si nevybraly. Byly nám přiděleny.“
„Ale ty jsi to věděla! Věděla jsi, že tenhle záhon je špatný a nic jsi neřekla,“ obvinila mě.
Povzdechla jsem si a snažila se udržet trpělivost. „Nevěděla jsem to, Evo. Obě jsme dostaly to, co jsme dostaly. Je to jenom štěstí.“
„Štěstí?“ odfrkla si. „Nebo jsi možná chtěla ten lepší záhon pro sebe.“
Její slova mě bodla. Vždycky jsem se snažila být k Evě spravedlivá, ale toto obvinění mě zradilo. „To není pravda a ty to víš.“
„Tak to dokaž,“ vyzvala mě. „Vyměňme si záhony.“
Byla jsem zaskočená. „Vyměnit záhony? Ale už jsem do svého vložila tolik práce.“
„A já jsem do svého vložila stejně tolik práce a nemám z toho nic,“ odvětila.
Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, Evo, ale to nemůžu udělat.“
Její tvář ztvrdla. „Dobře. Ale nečekej ode mě žádnou pomoc s ničím.“
Od toho dne se náš vztah ochladil. Dříve jsme trávily víkendy společně v zahradě, sdílely tipy a užívaly si vzájemnou společnost. Teď jsme sotva mluvily. Evina zášť byla hmatatelná a vrhala stín na to, co mělo být společnou radostí.
Uplynuly měsíce a situace se jen zhoršovala. Evy záhon zůstával neplodný navzdory jejím neúnavným snahám. Stávala se stále více uzavřenou a zatrpklou, zatímco já jsem se cítila stále více provinile za něco, co jsem nemohla ovlivnit.
Jednoho večera, když jsem balila své nástroje, všimla jsem si Evy sedící na lavičce u svého záhonu, jak zírá do země. Přišla jsem k ní s nadějí, že překleneme propast mezi námi.
„Evo,“ začala jsem tiše, „je mi opravdu líto tvého záhonu. Možná bychom ho mohly společně vylepšit?“
Podívala se na mě unavenýma očima. „Je na to už pozdě,“ řekla tiše. „Rozhodla jsem se vzdát svého záhonu.“
Srdce mi kleslo. „Vzdát? Ale ty miluješ zahradničení.“
„Už ne,“ odpověděla chladně. „Teď je to jen bolestivé.“
Chtěla jsem se hádat, přesvědčit ji, aby zůstala, ale věděla jsem, že je to marné. Škoda už byla napáchána.
Eva ten týden opustila komunitní zahradu a náš vztah se nikdy úplně nezotavil. Stále jsme se vídaly na rodinných setkáních, ale blízkost, kterou jsme kdysi sdílely, byla pryč.
Na konci nás zahrada, která nás měla sblížit, jen rozdělila. A pokaždé, když se podívám na své bujné rostliny, připomíná mi to cenu, kterou jsme zaplatily za kousek úrodné půdy.