„Ztracena v mateřství: Jak se moje nejlepší kamarádka stala cizinkou“

Jana a já jsme se seznámily během prvního ročníku na Univerzitě Karlově. Obě jsme studovaly anglickou literaturu a rychle jsme si padly do oka díky naší společné lásce ke knihám a kávě. Během let jsme se staly spíše sestrami než přítelkyněmi, podporovaly jsme se navzájem při rozchodech, změnách kariéry a rodinných dramatech. Vždy jsem obdivovala Janinu chuť do života; byla to ta osoba, která dokázala rozsvítit každou místnost svou přítomností.

Když Jana oznámila své těhotenství, byla jsem za ni nadšená. Vždy chtěla být matkou a já se těšila, že budu součástí této nové kapitoly jejího života. Strávily jsme hodiny diskuzemi o jménech pro dítě, tématech pro dětský pokoj a budoucích hracích schůzkách. Byla jsem si jistá, že naše přátelství jen zesílí, jak budeme společně procházet touto novou fází.

Avšak po narození jejího syna se věci začaly měnit. Nejprve jsem Janinu nepřítomnost přičítala nárokům nového mateřství. Chápala jsem, že potřebuje čas na přizpůsobení a navázání pouta s dítětem. Ale jak týdny přecházely v měsíce, bylo jasné, že něco není v pořádku.

Jana přestala odpovídat na mé hovory a zprávy. Naše týdenní kávové schůzky byly nahrazeny vágními sliby „brzy se uvidíme“. Když se mi podařilo ji navštívit, zdála se být vzdálená a roztržitá. Její kdysi bezvadný domov byl nyní plný dětských hraček a hromad prádla. Jana sama vypadala vyčerpaně, s neupravenými vlasy a tmavými kruhy pod očima.

Snažila jsem se být podpůrná, nabízela jsem hlídání nebo pomoc v domácnosti, ale Jana vždy odmítla. Trvala na tom, že je v pořádku, jen zaneprázdněná s dítětem. Přesto jsem nemohla setřást pocit, že mi uniká.

Naši společní přátelé si změny také všimli. Jana vždy byla duší večírku, ale nyní se zřídka účastnila společenských setkání. Když se objevila, zdála se být úzkostná a roztržitá, neustále kontrolovala telefon nebo spěchala domů brzy.

Chyběla mi má kamarádka—ta energická, sebevědomá žena, která mě dokázala rozesmát až k slzám. Chyběly mi naše noční rozhovory a spontánní výlety. Ale nejvíc mi chybělo to spojení, které jsme kdysi měly.

Jak čas plynul, uvědomila jsem si, že Janina proměna nebyla jen o mateřství; šlo o ztrátu sebe sama v tomto procesu. Stala se tak pohlcenou snahou být dokonalou matkou, že zapomněla pečovat o sebe. Její identita byla zcela definována její rolí matky, což nechávalo málo prostoru pro cokoli jiného.

Přála bych si říct, že se věci časem zlepšily, ale nestalo se tak. Navzdory mým snahám znovu navázat kontakt zůstala Jana vzdálená. Naše přátelství pomalu vybledlo do série sporadických textů a trapných setkání.

Už je to přes rok od narození Janina syna a i když stále doufám, že si k sobě najdeme cestu zpět, učím se přijmout, že naše přátelství možná už nikdy nebude stejné. Někdy se lidé mění způsoby, které nemůžeme ovládat nebo pochopit.

Ztrátou Jany jako mé nejlepší kamarádky jsem získala hlubší pochopení toho, jak život může nečekaně změnit vztahy. Je to bolestná lekce, ale taková, která mě naučila důležitosti vážit si spojení, která máme, dokud je máme.