Za zavřenými dveřmi: Pravda o Martinových nocích u Jany

„Kde jsi byl včera v noci?“ vyhrkla jsem, sotva Martin vešel do bytu. Jeho klíče cinkly o stůl a on se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který mě poslední měsíce doháněl k šílenství.

„U Jany. Říkal jsem ti to,“ odpověděl tiše, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Jana – jeho kamarádka z dětství, kterou jsem nikdy pořádně nepoznala. Vždycky tvrdil, že je to jen přítelkyně, že spolu vyrůstali v jednom paneláku na Proseku a že by mezi nimi nikdy nic nebylo. Ale proč tam tráví tolik nocí? Proč se mnou poslední dobou skoro nemluví?

Sedla jsem si na pohovku a snažila se zhluboka dýchat. „Martine, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju vědět pravdu. Co se mezi vámi děje?“

Zavládlo ticho, které trvalo snad celou věčnost. Pak si sedl naproti mně a začal si nervózně mnout ruce. „Nic se mezi námi neděje, Kláro. Jen… Jana teď prochází těžkým obdobím. Její máma je v nemocnici a ona je na všechno sama.“

„A proto u ní musíš spát? Proč mi to neřekneš rovnou? Proč mi lžeš?“ hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy.

Martin mlčel. Věděla jsem, že mi neříká všechno. A tak jsem se rozhodla zjistit pravdu sama.

Druhý den jsem si vzala volno v práci. Seděla jsem v tramvaji číslo 9 a projížděla kolem známých pražských ulic, ale tentokrát jsem nevnímala nic z toho, co se kolem mě dělo. V hlavě mi vířily myšlenky – co když má Jana pravdu? Co když je Martin opravdu jen hodný člověk, který pomáhá kamarádce? Nebo je to všechno jen zástěrka pro něco mnohem horšího?

Zazvonila jsem u Janina bytu v paneláku na Proseku. Otevřela mi drobná žena s tmavými kruhy pod očima. „Ty jsi Klára, viď?“ řekla tiše a pozvala mě dál.

Byt byl malý a útulný, ale ve vzduchu viselo napětí. Jana mi nabídla čaj a sedly jsme si ke kuchyňskému stolu. „Vím, proč jsi přišla,“ začala bez okolků. „Měla bys vědět, že mezi mnou a Martinem nikdy nic nebylo. Ale…“ odmlčela se a zadívala se z okna.

„Ale co?“ naléhala jsem.

„Martin je jediný člověk, kterému můžu věřit. Když moje máma onemocněla, všichni ostatní se ode mě odvrátili. On jediný tu zůstal. Spí tu proto, že mám v noci panické ataky a bojím se být sama.“

Cítila jsem směs úlevy a studu. Ale zároveň ve mně hlodal červík pochybností – proč mi to Martin neřekl rovnou? Proč přede mnou tají něco tak zásadního?

Když jsem se vrátila domů, Martin už na mě čekal. „Byla jsi u Jany,“ řekl bez obalu.

„Ano. Potřebovala jsem to slyšet od ní,“ odpověděla jsem upřímně.

Sedli jsme si naproti sobě a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se tiše.

Martin sklopil oči. „Nechtěl jsem tě zatěžovat svými problémy. Vím, že jsi měla těžké období v práci, bála ses o místo… Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se od sebe vzdálili. Každý jsme žili ve svém světě plném strachu a nejistoty, místo abychom byli oporou jeden druhému.

Začali jsme spolu znovu mluvit – o všem, co nás trápí i těší. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Nedůvěra, která jednou vznikne, už nikdy úplně nezmizí.

O pár týdnů později jsme šli společně navštívit Janu do nemocnice za její maminkou. Viděla jsem, jak moc pro ni Martin znamená – jako bratr, jako jediný člověk, který ji nikdy neopustil.

Doma jsme pak dlouho seděli v tichu. „Myslíš, že nám ještě někdy bude jako dřív?“ zeptala jsem se nakonec.

Martin jen pokrčil rameny. „Nevím. Ale můžeme to aspoň zkusit.“

A tak jsme začali znovu – pomalu, opatrně, s vědomím, že důvěra je křehká věc a že někdy stačí málo, aby se rozbila na tisíc kousků.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říkat pravdu těm, které milujeme? A dá se vůbec úplně odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?