„Vzala jsem si Jana, abych byla blízko jeho nejlepšího přítele: Protože ho miluji už roky“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj život dopadne takhle. Vzít si Jana se tehdy zdálo jako dokonalý plán, ale teď si uvědomuji, jak hluboce chybná byla má volba. Všechno to začalo na střední škole, když jsem poprvé spatřila Michala. Byl hvězdou fotbalového týmu, klukem, kterého chtěla každá dívka, a já byla jen prvák, o tři roky mladší a pro něj naprosto neviditelná.

Michal a Jan byli tehdy nerozluční, nejlepší přátelé, kteří dělali všechno spolu. Sledovala jsem je z dálky a srdce mi bolelo pokaždé, když se Michal usmál nebo zasmál. Věděla jsem, že u něj nemám šanci, a tak jsem své city skrývala s nadějí, že časem zmizí.

Roky plynuly a já odešla na vysokou školu, snažila se jít dál se svým životem. Ale pokaždé, když jsem se vrátila domů na prázdniny, byl tam stále stejně okouzlující a nedosažitelný jako vždy. Během jedné z těchto návštěv jsme s Janem začali více mluvit. Byl milý, vtipný a opravdu se o mě zajímal. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit.

Přesvědčila jsem se, že být s Janem je to nejlepší po tom, co nemohu být s Michalem. Koneckonců byli nejlepší přátelé a to znamenalo, že bych mohla být nějakým způsobem blízko Michala. Když Jan požádal o ruku, bez váhání jsem řekla ano, věříc, že mé city k Michalovi nakonec zmizí.

Ale nezmizely.

Nedávno jsme jeli na výlet: já s manželem Janem a Michal s jeho novou přítelkyní Sárou. Nikdo si nevšiml, jak těžké pro mě bylo být poblíž Michala. Proč? Protože ho miluji už roky. Chodili jsme na stejnou střední školu, ale byla jsem o tři roky mladší. Přirozeně, Michal si mě tehdy nevšímal.

Výlet měl být relaxačním únikem, ale pro mě to bylo mučení. Sledovat Michala a Sáru spolu a vidět, jak jsou šťastní, mi lámalo srdce způsobem, který nedokážu popsat. Každý jejich smích byl jako dýka do mého hrudníku. Snažila jsem se nasadit statečnou tvář kvůli Janovi, ale uvnitř jsem se rozpadala.

Jednoho večera, poté co všichni šli spát, jsem se ocitla sama u táboráku. Noc byla tichá, jediným zvukem bylo praskání dřeva v ohni. Už jsem nemohla zadržet slzy. Když jsem tam seděla a plakala, ucítila jsem ruku na rameni. Byl to Michal.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavou v hlase.

Chtěla jsem mu říct všechno, vylít mu své srdce a přiznat city, které jsem v sobě dusila roky. Ale místo toho jsem jen přikývla a vynutila si úsměv.

„Jo, jsem v pohodě,“ zalhala jsem.

Michal si sedl vedle mě a povídali jsme si hodiny o všem a o ničem. Bylo to tak přirozené, tak správné, ale věděla jsem, že je to špatné. Když se nakonec vrátil do svého stanu, cítila jsem se osamělejší než kdy jindy.

Zbytek výletu byl rozmazaný obraz nucených úsměvů a potlačených emocí. Když jsme se konečně vrátili domů, věděla jsem, že se něco musí změnit. Nemohla jsem dál žít tuto lež a předstírat štěstí s Janem, zatímco mé srdce patřilo někomu jinému.

Rozhodla jsem se o tom s Janem promluvit. Jednoho večera po večeři jsem ho posadila a řekla mu všechno. Pohled zranění a zrady v jeho tváři mě zlomil. Moc toho neřekl; jen přikývl a odešel.

O pár dní později se Jan odstěhoval z našeho domu. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Ztratila jsem nejen svého manžela, ale i nejlepšího přítele. A co se týče Michala? Ten zůstal blaženě nevědomý o zmatku, který nevědomky způsobil v mém životě.

Nakonec mě rozhodnutí vzít si Jana ze špatných důvodů stálo všechno. Ztratila jsem muže, který mě skutečně miloval, i přítele, kterého jsem si vážila roky. Teď mi nezbylo nic než lítost a srdce plné nenaplněné lásky.