Večeře, na kterou nikdy nezapomenu: Noc, která změnila všechno

„To snad nemyslíš vážně, mami! Já už nejsem malá holka!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem si v zrcadle upravovala vlasy. Slyšela jsem, jak mamka na druhém konci linky vzdychla. „Jen chci, abys byla opatrná, Aničko. Vždyť ho vůbec neznáš.“

Zavěsila jsem dřív, než mohla pokračovat. Dneska večer jsem měla jít na rande s Petrem, kterého jsem potkala před pár dny v antikvariátu na Letné. Oba jsme sahali po stejném výtisku Černých baronů a dali se do řeči. Jeho úsměv byl upřímný, oči zvědavé a vtipy přesně můj styl. Po pár dnech psaní jsem byla plná očekávání i nervozity.

Venku už se stmívalo, když jsem dorazila k malé italské restauraci v centru Prahy. Petr už čekal u stolu, mával na mě a v ruce držel knihu – další detektivku, tentokrát od Škvoreckého. „Aničko, rád tě vidím! Doufám, že máš chuť na něco dobrého,“ usmál se a já cítila, jak mi srdce poskočilo.

Objednali jsme si víno a začali povídat o knihách, filmech a o tom, jak je těžké najít v Praze opravdové přátele. Petr byl okouzlující, pozorný a já měla pocit, že jsme se znali roky. Jenže pak se všechno začalo pomalu měnit.

Když přišla servírka s jídlem, Petr se na ni podíval s takovým despektem, až mi bylo trapně. „Tohle je studené,“ zavrčel a ani se na ni nepodíval. Snažila jsem se situaci odlehčit, ale on pokračoval: „V dnešní době už nikdo neumí pořádně pracovat.“

Zamrazilo mě. To nebyl ten Petr z antikvariátu. Snažila jsem se změnit téma, ale on začal mluvit o svém bývalém zaměstnavateli – prý ho podrazil a všichni kolegové byli neschopní. Každé téma nakonec skončilo u toho, jak mu svět ubližuje.

„A co tvoje rodina?“ zeptal se najednou. „Mamka je učitelka, táta pracuje v nemocnici,“ odpověděla jsem opatrně. „No jo, státní zaměstnanci… To je taky kapitola sama pro sebe,“ uchechtl se sarkasticky.

Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na tváři. Připadala jsem si jako v pasti – chtěla jsem odejít, ale zároveň jsem nechtěla být nezdvořilá. Když přišla řeč na politiku, začal se rozčilovat nad „neschopností vlády“ a „zkorumpovanými úředníky“. Jeho hlas byl čím dál hlasitější a lidé u vedlejších stolů se otáčeli.

„Promiň, musím si odskočit,“ vymluvila jsem se a zamířila na toaletu. Opřela jsem se o umyvadlo a snažila se uklidnit. Hlavou mi běželo: Jak je možné, že člověk, který působil tak mile a citlivě, se během jedné večeře promění v někoho úplně jiného?

Když jsem se vrátila ke stolu, Petr už měl objednanou další láhev vína. „Tak co, Aničko? Už jsi připravená na pořádnou debatu?“ mrkl na mě ironicky. Pokusila jsem se o úsměv: „Víš co? Myslím, že bych měla jít domů. Zítra brzy vstávám.“

„Ale no tak! Ještě jsme si ani pořádně nepopovídali,“ naléhal. Cítila jsem jeho ruku na svém zápěstí – pevněji, než by bylo příjemné. V tu chvíli mi hlavou probleskla slova mojí mámy: Buď opatrná.

„Opravdu musím jít,“ zopakovala jsem a snažila se mu vytrhnout. Petr ztuhl a jeho tvář potemněla: „Tak běž. Stejně jste všechny stejný.“

Vyšla jsem ven do chladné noci a cítila slzy v očích – zklamání, vztek i úlevu zároveň. Procházela jsem potemnělými ulicemi domů a přemýšlela nad tím, jak snadno se člověk může splést v lidech.

Doma už na mě čekala mamka s hrnkem čaje. „Tak jaké to bylo?“ zeptala se tiše. Mlčky jsem ji objala a nechala slzy téct.

Druhý den mi Petr napsal dlouhou zprávu plnou výčitek a urážek. Smazala jsem ji bez čtení.

Od té doby si dávám větší pozor na to, komu věřím – i když to znamená být chvíli sama. Někdy si říkám: Jak poznat, kdo je skutečný a kdo jen hraje roli? A kolik z nás už zažilo podobné zklamání?