Tchyně nás donutila koupit jí dům: Teď se bojím zvednout telefon

„Jano, já už tam bydlet nechci. Je tam moc ticho. A sousedka má psa, co pořád štěká. Najděte mi něco jiného.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tchyně stála ve dveřích našeho nového bytu, který jsme si koupili jen proto, že ona chtěla svůj klid na okraji Prahy. A teď? Po půl roce? Už tam bydlet nechce. Zase.

„Mami, vždyť jsi říkala, že chceš být blíž přírodě. Kvůli zdraví,“ snažil se Petr zachovat klid, ale poznala jsem, jak mu cuká v koutku úst. Vždycky to tak má, když je naštvaný.

„To jsem říkala, ale teď už to nechci. Chci zpátky do města. Tady je to mrtvé. A vy jste mladí, vy si poradíte,“ mávla rukou tchyně a já cítila, jak mi v hrudi narůstá panika.

Před rokem jsme s Petrem seděli u stolu s kalkulačkou a snažili se přijít na to, jak zvládneme dvě hypotéky. Naše malá Anička byla tehdy ještě miminko a já na mateřské. Petr pracoval v IT firmě na Žižkově a já doufala, že se po rodičovské vrátím do školky jako učitelka. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale vždycky jsme si vystačili. Jenže pak přišla ta prosba – nebo spíš požadavek – od tchyně.

„Jano, já už nemůžu bydlet sama v tom paneláku na Proseku. Je tam hluk, sousedi jsou hrozní a výtah pořád nefunguje. Pomozte mi najít něco lepšího,“ řekla tehdy a Petr se na mě podíval tím prosebným pohledem. Vždycky byl na svou mámu hodný. Možná až moc.

Začali jsme hledat. Projeli jsme snad všechny realitky v Praze a okolí. Nakonec jsme našli malý domek v Hostivaři – zahrádka, klidná ulice, autobus kousek od domu. Tchyně byla nadšená. „To je ono! Tady budu šťastná,“ říkala tehdy.

Hypotéka byla šílená, ale řekli jsme si, že to zvládneme. Petr začal brát přesčasy a já doufala, že brzo najdu nějakou brigádu z domova. První měsíc byl fajn – tchyně nám děkovala za každou maličkost, nosila Aničce hračky a pekla bábovky.

Pak přišly první stížnosti: „Tady je moc vlhko.“ „Sousedka je divná.“ „V obchodě mají drahé rohlíky.“

A teď? Teď stojí v našem bytě a chce zpátky do města.

„Mami, my už nemáme peníze na další stěhování,“ řekl Petr tiše.

„To je váš problém,“ odsekla tchyně a já měla chuť křičet.

Začali jsme se hádat skoro každý večer. Petr byl unavený z práce i z toho věčného řešení problémů s mámou. Já jsem měla pocit, že se dusím. Anička začala být neklidná, v noci plakala a já nevěděla, jestli je to kvůli nám nebo zubům.

Jednou večer jsem slyšela Petra v koupelně mluvit do telefonu:

„Mami, prosím tě, už mi nevolej každý den… Ne, nemůžeme ti koupit byt na Vinohradech… Ne, nemám čas…“

Pak vyšel ven a vypadal zlomeně.

„Jano, já už to nezvládám. Když vidím, že volá máma, vypínám telefon. Bojím se jí zvednout,“ přiznal se mi tiše.

A já? Já jsem měla chuť utéct někam daleko. Jenže kam? Máme dvě hypotéky, dítě a rodinu v troskách.

Jednoho dne přišla tchyně neohlášeně k nám domů. Sedla si ke stolu a začala brečet.

„Já už nevím, co mám dělat. Cítím se sama…“

Chtěla jsem ji obejmout, ale zároveň jsem cítila vztek. Vždyť právě ona nás do téhle situace dostala! Ale pak jsem si uvědomila – možná je to celé o strachu ze samoty. Možná proto pořád mění názor a hledá něco lepšího.

Jenže co my? Kdo myslí na nás?

Petr navrhl rodinnou radu. Sešli jsme se všichni u jednoho stolu – i s jeho sestrou Lenkou, která bydlí v Brně a do všeho se plete jen přes telefon.

„Mami, musíš si vybrat – buď zůstaneš v domku v Hostivaři, nebo ho prodáme a najdeme ti menší byt někde blíž centru. Ale další hypotéku už nezvládneme,“ řekl Petr rozhodně.

Tchyně chvíli mlčela a pak jen pokrčila rameny: „Tak to prodáme.“

A tak začalo další kolečko – realitky, prohlídky, papírování… A my? My jsme pořád na začátku. Pořád řešíme cizí problémy místo těch vlastních.

Někdy večer sedím u postýlky Aničky a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a obětováním vlastního štěstí? Máme právo říct dost? Nebo je povinnost pomáhat rodičům až za hranici vlastních sil?

Co byste udělali vy? Máte odvahu postavit se vlastní rodině – nebo byste radši mlčeli a trpěli dál?