Tajemství za obrazovkou: Co jsem našla v dceřině starém notebooku
„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ šeptala jsem sama sobě, když jsem zírala na obrazovku starého notebooku, který už měl dávno skončit na sběrném dvoře. Bylo sobotní dopoledne, venku pršelo a já se rozhodla, že konečně uklidím sklep. Mezi harampádím jsem našla i tenhle zaprášený notebook, který kdysi patřil mé dceři Kláře. Byla jsem zvědavá, jestli tam nenajdu nějaké staré fotky z dovolených nebo zápisky z jejího dětství. Ale to, co jsem objevila, mi vyrazilo dech.
Na ploše svítil jediný složka s názvem „Toto mamce neukážu“. Srdce mi bušilo až v krku. Chvíli jsem váhala, jestli mám právo ji otevřít. Ale zvědavost byla silnější. Klikla jsem.
Uvnitř byly stovky fotek, videí a textových souborů. První fotky byly nevinné – Klára s kamarádkami na chatě, selfie z koupaliště v Podolí, pár záběrů z maturitního plesu. Ale pak jsem narazila na video s názvem „Noc v parku“. Ruce se mi třásly, když jsem ho spustila.
Na obrazovce se objevila Klára se svým tehdejším přítelem Tomášem. Byli opilí, smáli se a povídali si o tom, jak utíkají z domova před hádkami. „Víš, že máma by mě za tohle zabila?“ smála se Klára a Tomáš ji objal. „Tvoje máma je moc přísná,“ řekl a políbili se. Video skončilo tím, jak oba zmizeli ve tmě.
Zamrazilo mě. Vždyť já přece nejsem přísná matka! Nebo snad ano? Vzpomněla jsem si na všechny ty hádky kvůli škole, zákazy vycházek a nekonečné kontroly domácích úkolů. Možná jsem byla až moc tvrdá…
Další soubor byl deník ve Wordu. Otevřela jsem ho a začala číst:
„Dneska jsme se zase pohádaly. Máma mi nevěří vůbec nic. Kdyby věděla, jak moc mě to bolí… Někdy mám pocit, že bych radši nebyla doma vůbec.“
Slzy mi stékaly po tváři. Proč mi to nikdy neřekla? Proč jsme si nebyly blíž?
Najednou jsem uslyšela klíče v zámku. Klára přišla domů dřív z práce. Rychle jsem zavřela notebook a schovala ho pod stůl. Srdce mi bušilo jako splašené.
„Ahoj mami,“ zavolala z předsíně.
„Ahoj,“ odpověděla jsem chraplavě.
„Co je ti? Vypadáš nějak divně.“
„Nic… jen jsem trochu unavená.“
Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Večer, když Klára seděla v kuchyni nad hrnkem čaje, jsem to nevydržela.
„Kláro… můžu se tě na něco zeptat?“
Zvedla oči od mobilu. „Jasně.“
„Byla jsem dneska ve sklepě a našla tvůj starý notebook…“
Zbledla. „A… otevřelas ho?“
Přikývla jsem.
Nastalo ticho, které by se dalo krájet.
„Takže víš všechno,“ řekla tiše.
„Nevím všechno… ale něco ano. Proč jsi mi nikdy neřekla, jak ses cítila?“
Klára se rozplakala. „Protože jsi byla pořád tak silná a jistá. Já jsem nechtěla být slabá… nechtěla jsem tě zklamat.“
Objala jsem ji a poprvé po letech jsme spolu plakaly.
Dlouho do noci jsme si povídaly o všem – o jejích pocitech, o mých chybách, o tom, jak těžké je být matkou i dcerou zároveň. Dozvěděla jsem se věci, které bych radši nikdy nevěděla, ale zároveň mě to všechno přiblížilo k mé dceři víc než kdy dřív.
Druhý den ráno jsme společně notebook vyhodily do elektroodpadu. Ale to nejdůležitější jsme si nechaly – upřímnost a novou důvěru.
Teď často přemýšlím: Kolik toho vlastně o svých dětech opravdu víme? A kolik tajemství by bylo lepší nikdy neodhalit? Co byste udělali vy na mém místě?