Synova štědrost, která bolela: Dovolená, na kterou nezapomenu

„Mami, letos to vezmeme na Lipno. Všechno platím já, jen si sbal věci a užijeme si to spolu jako za starých časů.“ Matějův hlas zněl v telefonu tak nadšeně, že jsem se málem rozplakala. Po letech, kdy jsme se vídali spíš u rychlé kávy než na opravdovém výletě, mi jeho nabídka připadala jako splněný sen. Vždyť od smrti mého manžela jsem byla většinou sama a Matěj byl jediný, kdo mi zbyl.

Když jsem přijela na nádraží v Českých Budějovicích, čekal tam už Matěj s manželkou Lenkou a jejich dvěma dětmi. „Ahoj, babi!“ křičela malá Anička a skočila mi kolem krku. V tu chvíli jsem byla šťastná. Všichni jsme nasedli do auta a vyrazili k jezeru. Po cestě jsme si povídali o všem možném – o práci, škole, o tom, jak se Anička těší na plavání.

První večer jsme seděli na terase chaty, popíjeli víno a smáli se. Matěj objednal pizzu pro všechny a já si v duchu říkala, jak je úžasné mít takového syna. „Mami, fakt nic neřeš. Jsi tu host,“ usmíval se na mě. Jenže druhý den se atmosféra začala měnit.

Ráno jsem vstala dřív než ostatní a šla koupit čerstvé rohlíky do místního obchodu. Když jsem se vrátila, Lenka už chystala snídani. „Eliško, proč jsi utrácela za pečivo? Vždyť Matěj říkal, že všechno platí on,“ řekla s úsměvem, ale v očích jí něco zablesklo. Cítila jsem se trapně. „Chtěla jsem jen přispět…“ zamumlala jsem.

Další dny byly plné drobných narážek. Když jsem nabídla, že zaplatím vstupné do aquaparku dětem, Lenka mě zarazila: „Ne, opravdu ne. Matěj to má pod kontrolou.“ Syn se jen usmál a pokrčil rameny. Začala jsem si připadat zbytečná.

Večer u ohně jsem zaslechla jejich rozhovor na terase. „Víš, že tvoje máma pořád něco kupuje? Já myslela, že jsme se domluvili jinak,“ šeptala Lenka podrážděně. „Nech to být, je to její styl,“ odpověděl Matěj tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastní rodině.

Pátý den dovolené přišel zlom. Po výletu na kolech jsme seděli v restauraci u oběda. Když přišel číšník s účtem, Matěj ho automaticky vzal do ruky. Jenže tentokrát se na mě podíval jinak – unaveně, skoro podrážděně: „Mami, víš co? Mohla bys dneska zaplatit aspoň za sebe? Už je toho fakt dost.“

Zarazila jsem se. „Ale vždyť jsi říkal…“ začala jsem tiše.

„Jo, ale nečekal jsem, že to bude stát tolik. Ty tvoje kávy a zákusky… prostě už nemám tolik peněz navíc,“ řekl nahlas tak, že se na nás otočili lidé od vedlejšího stolu.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Vytáhla jsem peněženku a položila na stůl dvě stě korun. Celý oběd jsem mlčela a dívala se z okna.

Večer jsem seděla sama na molu a dívala se na hladinu jezera. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Chtěla jsem být součástí rodiny, ne přítěží. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem pro Matěje dělala první poslední – šila mu kostýmy do školky, pekla dorty k narozeninám, šetřila na jeho první kolo.

Když za mnou přišel Matěj, sedl si vedle mě a chvíli mlčel.

„Mami… promiň. Nechtěl jsem být hnusnej. Jen toho je teď moc – hypotéka, děti… Chtěl jsem ti udělat radost, ale nějak mi to přerostlo přes hlavu.“

Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy.

„Já vím, že to nemáš lehké,“ řekla jsem tiše. „Ale někdy mám pocit, že už pro vás nejsem důležitá.“

Matěj mě objal a dlouho jsme jen tak seděli v tichu.

Dovolená skončila dřív, než jsme plánovali. Cestou domů bylo v autě ticho. Doma jsem ještě dlouho přemýšlela nad tím, co vlastně znamená rodinná štědrost – jestli je to o penězích nebo o tom být spolu a umět si odpustit.

Možná jsme každý čekali něco jiného. Možná jsme měli víc mluvit o tom, co cítíme a potřebujeme.

Říkám si: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí a nezávislostí? A kdy je čas přestat být jen matkou a stát se zase sama sebou?