Strýcova povinnost: Když rodina znamená víc než jen zábavu

„Strýčku, můžu s tebou mluvit? Ale vážně, ne o škole nebo o tom, co mi koupíš k narozeninám.“

Ta věta mě zastihla nepřipraveného. Seděl jsem zrovna v kuchyni, vařil kafe a myslel na to, jak Anička zase přijde s prosíkem o kapesné nebo výlet do kina. Místo toho stála ve dveřích, ruce za zády, oči sklopené. Bylo jí patnáct, ale v tu chvíli vypadala mnohem mladší. „Jasně, pojď dál,“ řekl jsem a snažil se znít klidněji, než jsem se cítil.

Posadila se ke stolu a chvíli mlčela. Slyšel jsem jen tikot hodin a bublání vody v konvici. „Víš, doma je to teď nějak divný,“ začala tiše. „Máma s tátou se pořád hádají. Kvůli penězům, kvůli mně… Já už nevím, co mám dělat.“

Najednou jsem nevěděl, co říct. Vždycky jsem byl ten veselý strýc Petr, co přijde na návštěvu s bonboniérou a vtipem na rtech. Ale teď přede mnou seděla holka, která potřebovala něco úplně jiného.

„Aničko,“ začal jsem opatrně, „to mě mrzí. Chceš mi o tom říct víc?“

Přikývla a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a já měl pocit, že mi někdo svírá srdce. „Táta je pořád v práci nebo v hospodě. Máma je unavená a protivná. Když přijdu domů, je tam ticho nebo křik. Někdy bych nejradši vůbec nechodila domů.“

Přisunul jsem jí kapesník a chvíli jsme jen mlčeli. V hlavě mi běžely vzpomínky na mé vlastní dětství – jak jsme s bratrem lezli po stromech a máma nás volala na večeři. Tehdy bylo všechno jednodušší. Nebo se mi to aspoň zdálo.

„Víš, že za mnou můžeš kdykoliv přijít?“ řekl jsem nakonec. „Nemusíš být na všechno sama.“

Podívala se na mě s nadějí v očích. „Myslíš, že se to někdy zlepší?“

Chtěl jsem jí lhát a říct, že určitě ano. Ale místo toho jsem byl upřímný: „Nevím. Ale vím, že když o tom budeš mluvit, bude to aspoň trochu snazší.“

Zůstala u mě dlouho do večera. Povídali jsme si o škole, o kamarádech, o tom, co ji baví. Smála se mým starým historkám z gymplu a já měl pocit, že se nám oběma trochu ulevilo.

Když odcházela, objala mě tak pevně, až mě zabolela žebra. „Děkuju, strýčku,“ zašeptala.

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o svém bratrovi – jejím tátovi – a o tom, jak jsme se od sebe vzdálili. Vždycky byl ten silnější z nás dvou. Teď ale jeho dcera hledala oporu u mě.

Druhý den jsem mu zavolal. „Honzo, nechceš zajít na pivo?“ zeptal jsem se.

„Nemám čas,“ odsekl.

„Hele, jde o Aničku. Myslím, že bys měl vědět, jak se cítí.“

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „To je mezi mnou a mojí rodinou.“

Zavěsil dřív, než jsem stačil cokoliv dodat.

Byl jsem naštvaný i smutný zároveň. Chtěl jsem pomoct, ale nevěděl jsem jak. Připadal jsem si bezmocný jako nikdy předtím.

Další týdny za mnou Anička chodila častěji. Někdy jen tak posedět u čaje a povídat si o nesmyslech. Jindy byla smutná nebo naštvaná na celý svět. Snažil jsem se být trpělivý a naslouchat jí.

Jednou přišla s modřinou na ruce. „Upadla jsem,“ tvrdila.

Nevěřil jsem jí ani slovo.

„Aničko, jestli ti někdo ubližuje…“ začal jsem.

„Ne! To není pravda!“ vyhrkla hned a rozplakala se ještě víc než poprvé.

Byl jsem zoufalý. Měl bych něco udělat? Zavolat sociálku? Promluvit si s bratrem? Co když jí tím ještě víc ublížím?

Nakonec jsem zavolal své sestře Lence – ta vždycky věděla, co dělat.

„Petře,“ řekla mi klidně do telefonu, „nejdůležitější je být tu pro ni. Nenuť ji mluvit o tom, na co není připravená. Ale dej jí jasně najevo, že ji máš rád a že ti může věřit.“

Poslechl jsem ji. A pomalu se mezi mnou a Aničkou vytvořilo pouto důvěry, které bych dřív nepovažoval za možné.

Jednoho dne mi řekla: „Strýčku, díky tobě už se tolik nebojím chodit domů.“

A já pochopil, že někdy je největší pomoc prostě být nablízku – i když nemůžeme vyřešit všechny problémy světa.

Dnes už je Anička dospělá a máme spolu krásný vztah. S bratrem jsme si nakonec všechno vyříkali – nebylo to lehké ani rychlé, ale stálo to za to.

Někdy si říkám: Kolik dětí kolem nás by potřebovalo jen obyčejně naslouchat? A kolik dospělých má odvahu být tím člověkem?