Silvestr v Brně: Mezi ohňostroji a tichem, které bolí

„Proč musíš všechno pokazit, Jano?“ Petrov hlas se rozléhá naším bytem na Veveří, zatímco venku už začínají první ohňostroje. V ruce držím skleničku sektu, ale třese se mi tak, že ji radši pokládám na stůl. „Já nic nekazím, jen… nechci jít mezi ty davy. Potřebuju klid. Je to tak těžké pochopit?“ odpovídám tiše, ale vím, že to Petrovi nestačí. On potřebuje publikum, smích, světla – všechno, co já už dávno nedokážu předstírat.

Petr si povzdechne a začne si zapínat kabát. „Všichni naši přátelé tam budou. Chceš být zase ta divná, co sedí doma a kazí náladu?“ Jeho slova mě bodnou víc než mráz za oknem. Vždycky jsem byla ta tichá, ta, která raději poslouchá než mluví. Ale dnes je to jiné. Dnes už nemůžu dál.

„Možná jsem divná. Ale aspoň jsem upřímná,“ řeknu a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Petr protočí oči a sáhne po klíčích. „Tak si tu sed‘ a lituj se. Já jdu slavit.“ Dveře za ním prásknou a já zůstávám sama v tichu, které je najednou nesnesitelné.

Sedím na gauči a dívám se na odraz světel v okně. Vzpomínám na naše první společné Silvestry – tehdy jsme byli šťastní i s obyčejnou pizzou a filmem. Kdy se to změnilo? Kdy začal Petr potřebovat víc? Nebo jsem to byla já, kdo přestal stačit?

Telefon mi vibruje na stole. SMS od mámy: „Šťastný nový rok, Janičko! Myslíme na tebe.“ Cítím výčitky – už několik let jsem u rodičů nebyla na Silvestra. Vždycky jsem dávala přednost Petrovi a jeho plánům. Ale dnes… dnes bych dala cokoli za obyčejný večer s nimi.

Zvenku doléhá smích a výbuchy petard. Sousedka paní Novotná klepe na dveře: „Janičko, nechcete přijít na chvilku k nám? Mám chlebíčky a trochu vína.“ Usměju se, ale odmítám – nemám sílu předstírat radost.

O půlnoci bouchají ohňostroje naplno. Lidé křičí „Šťastný nový rok!“, objímají se na ulici pod našimi okny. Já sedím v pyžamu a cítím se prázdná jako nikdy předtím. V hlavě mi zní Petrova slova: „Proč musíš všechno pokazit?“

Najednou mi dojde, že to není jen o Silvestru. Už dlouho žijeme vedle sebe jako dva cizinci. Petr chce být středem pozornosti, já toužím po klidu a opravdovosti. Snažila jsem se mu vyhovět, smála se jeho vtipům před přáteli, nosila šaty, které mi vybíral – ale uvnitř jsem se ztrácela.

Vzpomínám si na loňský Silvestr u jeho kamaráda Tomáše. Petr mě celý večer nechával samotnou, zatímco flirtoval s kolegyněmi z práce. Když jsem mu to později vyčetla, smál se mi do očí: „Jsi přecitlivělá.“ Tehdy jsem poprvé pocítila, že možná nejsem ta pravá pro jeho svět.

Letos už nemám sílu bojovat. Vstanu, vezmu si deku a sednu si k oknu. Dívám se na ohňostroj nad Špilberkem a přemýšlím o tom, co vlastně chci. Chci být sama sebou – i kdyby to znamenalo být sama.

Když se Petr vrátí nad ránem domů, je opilý a hlučný. „Bylo to super! Ty jsi o nic nepřišla,“ směje se a padne na postel oblečený. Dívám se na něj a vím, že už ho nemiluju tak jako dřív.

Ráno je ticho. Petr chrápe a já balím pár věcí do batohu. Píšu mu krátký vzkaz: „Potřebuju čas pro sebe.“ Nechávám klíče na stole a vycházím do ledového rána.

Jdu pěšky k rodičům do Žabovřesk. Cestou potkávám lidi s prskavkami a zbytky konfety ve vlasech. Nikdo si mě nevšímá – a poprvé po dlouhé době mi to nevadí.

Máma mě obejme ve dveřích: „Janičko, co se stalo?“ Rozpláču se jí na rameni jako malá holka.

Dny plynou pomalu. Petr mi píše zprávy – nejdřív rozzlobené, pak prosebné. Neodpovídám hned. Potřebuju zjistit, kdo vlastně jsem bez něj.

Jednoho večera sedíme s mámou u čaje a ona říká: „Někdy je lepší být chvíli sama než celý život s někým, kdo tě nechápe.“ V těch slovech je víc pravdy než ve všech Petrových slibech.

Začínám znovu – pomalu, opatrně. Najdu si práci v knihkupectví na České, chodím na procházky po Lužánkách, občas si zajdu do kina sama. Není to snadné – samota někdy bolí víc než hádky s Petrem. Ale aspoň už nelžu sama sobě.

Petr mi nakonec napíše poslední zprávu: „Přeju ti štěstí.“ Vím, že je to konec jedné kapitoly mého života.

A tak tu sedím u okna v malém bytě po babičce a dívám se na noční Brno. Přemýšlím: Kolik z nás zůstává ve vztazích jen ze strachu být sám? A kolik z nás má odvahu odejít – i když to znamená začít úplně od nuly?