Sázka, která nás rozdělila: Příběh o lži, důvěře a ztracené lásce

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Klářin hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála uprostřed mého obýváku, v ruce držela klíče, které mi před pár týdny s úsměvem vrátila, když jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Teď se jí třásly prsty a v očích měla slzy.

Všechno to začalo jedním kliknutím na seznamce. Klára byla jiná než ostatní – vtipná, chytrá, měla v sobě něco, co mě nutilo chtít ji poznat víc. Ale já… já jsem měl strach. Strach, že kdyby věděla, že jsem syn majitele úspěšné stavební firmy v Brně a že mi rodiče koupili byt na Veveří, nikdy by mě nebrala vážně. Vždycky jsem měl pocit, že lidi kolem mě vidí jen peníze, ne mě samotného.

A tak jsem si vymyslel příběh. Pracuju jako asistent v malé firmě, bydlím v podnájmu s kamarádem Petrem na Lesné, jezdím starou Fabií. Klára se smála mým historkám o rozbité pračce a o tom, jak jsme s Petrem jednou zapomněli zaplatit elektřinu. Bylo to jednoduché, opravdové. Nebo jsem si to aspoň myslel.

První měsíce byly nádherné. Chodili jsme na procházky do Lužánek, pili kafe v malých kavárnách na Jakubáku a večer si pouštěli filmy na notebooku. Klára byla skromná, nikdy si nestěžovala, že nemáme na drahé večeře nebo výlety do zahraničí. Právě to mě na ní fascinovalo – její opravdovost.

Jenže pak přišly první trhliny. Moje máma chtěla Kláru poznat. „Přiveď ji na nedělní oběd,“ naléhala. Vymýšlel jsem výmluvy, proč to nejde. Nechtěl jsem riskovat, že by Klára zjistila pravdu. Ale máma byla neodbytná.

Nakonec jsem souhlasil. Klára byla nervózní, ale snažila se být milá. Máma ji zahrnula otázkami o rodině, práci a plánech do budoucna. Táta byl zdrženlivější, ale i tak bylo jasné, že něco tuší. Po obědě mi máma šeptla: „Proč jsi jí neřekl pravdu? Je to hodná holka.“

Začal jsem být nervózní. Každý den jsem žil ve strachu, že se všechno provalí. Petr mi říkal: „Hele, kámo, tohle nemůžeš táhnout věčně. Buď jí to řekni, nebo ji nech být.“ Jenže já už byl po uši zamilovaný.

Jednoho dne přišla Klára domů dřív a našla mě s otcem v mé „podnájemní“ kuchyni. Táta mi přinesl smlouvu k podpisu – převod části firmy na mě. Klára stála ve dveřích a nechápala, co se děje.

„Tomáši… kdo je ten pán?“ zeptala se tiše.

„To je… můj táta,“ zamumlal jsem.

„Ale tys říkal, že tvůj táta je elektrikář v Blansku…“

V tu chvíli se všechno zhroutilo. Přiznal jsem jí pravdu – o firmě, bytě i o tom, proč jsem jí lhal.

Klára byla bledá jako stěna. „Takže celou dobu jsi mi lhal? Všechno bylo jenom hra?“

Snažil jsem se jí vysvětlit svoje důvody: „Bál jsem se, že bys mě nechtěla kvůli tomu, kdo opravdu jsem…“

„Ale já tě chtěla takového, jaký jsi byl! Ne toho, za koho ses vydával!“ vykřikla a rozplakala se.

Dny po tomhle rozhovoru byly jako zlý sen. Klára se odstěhovala ke kamarádce Janě a přestala mi odpovídat na zprávy. Máma mi vyčítala: „Tohle sis způsobil sám.“ Táta jen mlčel a díval se na mě s lítostí.

V práci jsem nebyl schopný se soustředit. Petr mě tahal ven na pivo: „Hele, ženských je spousta…“ Ale já věděl, že žádná nebude jako Klára.

Jednou večer jsem ji potkal náhodou v tramvaji číslo 1. Seděla u okna a dívala se ven. Když mě uviděla, ztuhla.

„Kláro… prosím tě… můžeme si promluvit?“

„O čem? O další lži?“ odpověděla chladně.

„Ne… jen bych ti chtěl říct, že mě to mrzí. Že tě pořád miluju.“

Podívala se na mě dlouho a smutně. „Víš co je nejhorší? Že už ti nikdy nebudu moct věřit.“

Tramvaj zastavila na Šilingrově náměstí a ona vystoupila beze slova.

Od té doby uplynulo půl roku. Pořád na ni myslím – když jdu kolem kavárny, kde jsme spolu sedávali, když slyším její oblíbenou písničku v rádiu. Přemýšlím, jestli jsem měl odvahu být upřímný hned od začátku, mohlo být všechno jinak?

Stojím u okna svého bytu a dívám se na noční Brno. V hlavě mi zní jediná otázka: Je lepší riskovat pravdu a možná ztratit všechno hned – nebo žít ve lži a přijít o to nejcennější až později?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec po takové lži ještě někdy věřit?