„Proč Se Tak Dřeš na Zahradě? Pojďme Si Jen Užít Trávník“

Jan si otřel pot z čela, když kopal další díru na zahradě. Slunce bylo vysoko a horko bylo neúprosné. Pohlédl na malý kousek trávníku, který už začínal vypadat svěže a zeleně. Bylo by tak snadné jen rozšířit ten trávník, postavit pár lehátek a mít hotovo. Ale ne, Jan měl větší plány.

„Jane, proč se tak dřeš na zahradě?“ zeptala se Eva, když vyšla na verandu s sklenicí limonády. Podala mu ji, oči plné starostí. „Mohli bychom jen zasít trávník a relaxovat tam. Proč se trápit se zeleninovou zahradou?“

Jan si dlouze usrkl limonády, vychutnávaje si chlad. „Evo, nejde jen o relaxaci. Jde o to vytvořit něco vlastníma rukama, něco, co nás bude živit.“

Eva si povzdechla a podívala se na řadu semen a mladých rostlin čekajících na zasazení. „Ale je to tolik práce. A co když to nedopadne tak, jak doufáš?“

Jan pokrčil rameny. „Pak jsem to alespoň zkusil. Navíc mě to baví. Je to terapeutické.“

Eva tomu nerozuměla, ale dál se nehádala. Znala Jana dost dobře na to, aby věděla, že jakmile si něco umane, není cesty zpět.

Dny se měnily v týdny a Janova zeleninová zahrada začala nabývat tvaru. Zasadil rajčata, okurky, papriky a dokonce i několik řádků kukuřice. Každý večer po práci trávil hodiny péčí o svou zahradu, pletím, zaléváním a kontrolou, zda vše roste tak, jak má.

Ondřej, jejich soused, často sledoval z vlastní verandy a nevěřícně kroutil hlavou. „Jsi blázen, Jane,“ volal na něj. „Tolik práce pro pár zelenin? Prostě je kup v obchodě!“

Ale Jan se jen usmíval a mával, neodraděn Ondřejovými komentáři.

Jednoho večera, když Jan dokončoval práci na zahradě, přišla za ním Eva. Rozhlédla se po zahradě, nyní kvetoucí zelenými listy a pučícími zeleninami. „Musím přiznat, že to vypadá krásně,“ řekla.

Jan zářil pýchou. „Vidíš? Stojí to za to.“

Ale jak léto pokračovalo, práce začala Jana vyčerpávat. Byl neustále unavený, bolely ho záda a trávil stále méně času s Evou. Chyběly jí jejich večery na verandě, kdy si jen povídali a užívali si vzájemnou společnost.

Jednoho obzvlášť horkého dne Jan zkolaboval na zahradě. Eva ho našla ležet mezi rajčaty, v bezvědomí. Zavolala 112, srdce jí bušilo strachem.

V nemocnici jim doktor řekl, že Jan trpěl úpalem a dehydratací. „Musíte si odpočinout,“ varoval ho doktor. „Vaše tělo tohle zatížení nezvládne.“

Jan slabě přikývl, ale Eva viděla zklamání v jeho očích. Vložil do zahrady tolik úsilí a teď mu říkali, aby přestal.

Doma se Eva snažila Jana přesvědčit, aby si dal pauzu. „Můžeme si stále užívat trávník,“ řekla jemně. „Nepotřebujeme všechny ty zeleniny.“

Ale Jan byl tvrdohlavý. Trval na pokračování své práce navzdory Eviny prosbám.

Jak týdny ubíhaly, Janovo zdraví se stále zhoršovalo. Hubnul, jeho energie klesala a byl stále podrážděnější. Eva se cítila bezmocná, když sledovala, jak muž, kterého milovala, před jejíma očima chřadne.

Jednoho večera, když se Jan snažil zalévat zahradu, zkolaboval znovu. Tentokrát se neprobral.

Eva seděla u jeho nemocničního lůžka a držela ho za ruku, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. „Proč ses musel tak dřít?“ zašeptala.

Janovy oči se na chvíli otevřely. „Chtěl jsem nám dát něco zvláštního,“ zamumlal slabě.

Eva zavrtěla hlavou, srdce jí pukalo bolestí. „Vždycky jsem chtěla jen tebe.“

Jan tu noc zemřel a nechal Evu s plnou zahradou zeleniny a prázdným srdcem.