Pravda mezi námi: Když jsem zjistila, že můj přítel přespává u své kamarádky z dětství

„Tomáši, kde jsi byl včera v noci?“ zeptala jsem se tiše, když vešel do bytu a zavřel za sebou dveře. V očích měl únavu, ale i něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Mlčel. Věděla jsem to už dávno – jeho pohledy do mobilu, tiché hovory na balkoně, nečekané odchody večer pryč. Ale teprve včera mi to potvrdila jeho sestra Jana, když mi mezi řečí řekla: „On je zase u Markéty, víš?“

Markéta. Jméno, které se v našem vztahu objevovalo od začátku. „To je jen kamarádka z dětství,“ říkal Tomáš pokaždé, když jsem se ptala. „Známe se od školky, nic víc.“ Ale proč by měl dospělý muž pravidelně přespávat u jiné ženy? Proč mi o tom nikdy neřekl přímo?

Ten večer jsem seděla na gauči a čekala na jeho návrat. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když mě podvádí? Co když je mezi nimi něco víc? Nebo je to opravdu jen nevinné přátelství? Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Krkonoších, na to, jak jsme se smáli a plánovali společnou budoucnost. Teď mi připadalo, že všechno bylo jen iluze.

„Byl jsem u Markéty,“ přiznal nakonec Tomáš a sedl si naproti mně. „Ale není to tak, jak si myslíš.“

„Tak mi to vysvětli,“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Chvíli mlčel. „Markéta… ona teď prochází těžkým obdobím. Její máma je v nemocnici a ona to sama nezvládá. Potřebuje někoho, kdo s ní bude. Spíme každý ve svém pokoji, Lucie. Přísahám.“

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Vždycky byl upřímný, ale tentokrát jsem cítila něco jiného. Možná to byla žárlivost nebo strach z toho, že o něj přijdu. Nebo jen obyčejná ženská intuice.

Dny plynuly a já se snažila chovat normálně. Ale pokaždé, když Tomáš zmizel na večer „za Markétou“, cítila jsem v žaludku ledovou kouli. Začala jsem ho sledovat na sociálních sítích, prohlížela si fotky z jejich dětství – byli na nich jako bratr a sestra. Ale stejně mi to nestačilo.

Jednoho dne mi Tomáš navrhl: „Pojď se mnou za Markétou. Seznámím vás.“

Souhlasila jsem. Chtěla jsem konečně poznat tu ženu, která stála mezi námi.

Když jsme dorazili do jejího bytu na Žižkově, otevřela nám drobná žena s kruhy pod očima. Byla milá, ale unavená. „Ahoj, ty jsi Lucie? Tomáš o tobě pořád mluví,“ usmála se slabě a pozvala nás dál.

Byt byl plný knih a starých fotek. Na stole ležela otevřená složka s lékařskými zprávami. Markéta nám nabídla čaj a začala vyprávět o své mámě – jak ji musí vozit na chemoterapie, jak nemá nikoho jiného než Tomáše.

„On je pro mě jako bratr,“ řekla najednou a podívala se mi do očí. „Nikdy bych ti ho nevzala.“

Cítila jsem úlevu i stud zároveň. Byla jsem ráda, že mezi nimi nic není, ale zároveň mě pálilo svědomí – jak jsem mohla pochybovat o člověku, kterého miluju?

Když jsme odcházeli, Tomáš mě vzal za ruku. „Vidíš? Říkal jsem ti pravdu.“

Ale tím to neskončilo. Moje máma mi druhý den volala: „Lucie, co se děje mezi tebou a Tomášem? Slyšela jsem od tety Aleny, že prý má nějakou jinou.“

Vysvětlovala jsem jí všechno do detailu, ale ona jen kroutila hlavou: „Muž a žena nikdy nemůžou být jen kamarádi.“

Začaly hádky doma i u rodičů. Táta mi vyčítal, že si nechám všechno líbit, máma zase radila ultimáta. „Buď ty, nebo ona!“

Ale já už věděla své. Viděla jsem bolest v očích Markéty i oddanost v Tomášově pohledu.

Jednou večer jsme seděli s Tomášem na balkoně a dívali se na noční Prahu.

„Myslíš si, že nám někdy někdo uvěří?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale záleží na tom?“

Od té doby jsme si byli blíž než kdy dřív. Přesto ve mně zůstala jizva – pochybnost, jestli může mezi mužem a ženou existovat čisté přátelství bez vedlejších úmyslů.

A tak se ptám vás: Věříte tomu vy? Nebo byste jednali jinak? Má smysl bojovat za důvěru i proti vlastní rodině?