„Podporuji svého manžela už čtyři roky: Dnes jsem konečně požádala o finanční pomoc“

Jsem vdaná za Petra už čtyři roky a během celé této doby jsem byla tou, která nesla veškerou finanční odpovědnost. Petr je o osm let starší než já a má práci, ale nepřispívá ani korunu do našeho domácího rozpočtu.

Petr byl dříve ženatý a má dítě z toho manželství. Když jeho první manželství zkrachovalo, vrátil se zpět k rodičům. Když jsme začali chodit, myslela jsem si, že prochází těžkým obdobím a potřebuje nějaký čas, aby se postavil na nohy. Netušila jsem, že toto „těžké období“ se protáhne i do našeho manželství.

Na začátku mi nevadilo ho podporovat. Milovala jsem ho a věřila, že jednou začne přispívat. Pracuji jako zdravotní sestra, tahám dlouhé směny a často pracuji přesčas, abychom vyšli s penězi. Mezitím Petr pracuje jako grafický designér z domova. Přestože má stabilní příjem, nikdy nenabídne pomoc s účty nebo nákupem potravin.

Vzpomínám si na první chvíli, kdy jsem otevřela téma financí. Seděli jsme u večeře a já jen tak mimochodem zmínila, jak těsné to s penězi začíná být. Petr to odbyl s tím, že má nějaké dluhy k zaplacení a že brzy začne přispívat. To bylo před třemi lety.

Jak čas plynul, moje frustrace rostla. Začala jsem si všímat drobností, které přidávaly k mé nelibosti. Petr si kupoval drahé gadgety pro sebe, chodil ven s přáteli a dokonce jezdil na výlety, aniž by bral v úvahu naši finanční situaci. Kdykoli jsem se snažila s ním o tom mluvit, stal se defenzivním a obviňoval mě z nedůvěry.

Zlomový bod přišel minulý týden, když jsem dostala oznámení od našeho pronajímatele o zvýšení nájmu. Věděla jsem, že další výdaj sama nezvládnu. Tu noc jsem si Petra posadila a řekla mu, že musíme vážně promluvit o našich financích.

„Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Nájem se příští měsíc zvýší a já to sama nezvládnu.“

Díval se na mě s prázdným výrazem, jako by nerozuměl tomu, co říkám.

„Potřebuji, abys začal přispívat na naše domácí výdaje,“ pokračovala jsem. „Není fér, že nesu tuto zátěž sama.“

Petr si povzdechl a opřel se v židli. „Eliško, víš, že mám také své výdaje. Stále splácím své dluhy.“

„Petře, jsou to už čtyři roky,“ řekla jsem zvýšeným hlasem. „Nemůžu to dělat sama dál. Musíš se zapojit.“

Vstal náhle a převrátil židli v procesu. „Ty nechápeš ten tlak, pod kterým jsem!“ zakřičel. „Dělám to nejlepší, co můžu!“

Cítila jsem slzy v očích, ale bojovala jsem s nimi. „Chápu víc, než si myslíš,“ řekla jsem tiše. „Ale už to není jen o tobě. Je to o nás.“

Petr vyběhl z místnosti a práskl za sebou dveřmi. Tu noc nepřišel domů. Zůstal pryč dva dny bez jediné zprávy nebo telefonátu.

Když se konečně vrátil, choval se, jako by se nic nestalo. Ale něco se ve mně změnilo. Uvědomila jsem si, že nemůžu dál žít takhle, neustále ve stresu a cítit se neoceněná.

Netuším, co nás čeká v budoucnosti, ale jedno je jasné: nemůžu dál podporovat někoho, kdo není ochoten podporovat mě na oplátku.