Odešel za milenkou, ale stáří ho dohnalo: Příběh viny a odpuštění

„Martino, prosím tě, otevři! Musíme si promluvit!“ ozývalo se naléhavé bušení na dveře. Bylo to v zimě, těsně před Vánoci, a já stála v kuchyni s hrnkem horkého čaje v ruce. Srdce mi bušilo až v krku. Poznala jsem ten hlas okamžitě – byla to Jana, bývalá žena mého muže Petra. Věděla jsem, že jednou přijde den, kdy se minulost vrátí a bude chtít odpovědi.

Otevřela jsem dveře a Jana stála na prahu, oči zarudlé od pláče, v ruce svírala složený dopis. „Víš vůbec, co jsi udělala?“ vyhrkla na mě bez pozdravu. „Kvůli tobě odešel. Kvůli tobě nechal mě i děti. A teď… teď čekám dvojčata.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že Petr má dvě děti z prvního manželství, ale o tomhle jsem neměla tušení. „Jano… já…“ koktala jsem, ale ona mě nenechala domluvit.

„Víš, jaké to je? Zůstat sama s dětmi? A teď ještě s dalšími dvěma na cestě? On mi řekl, že už tě miluje a že chce nový život. Ale co my? Co naše rodina?“

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr přišel domů pozdě a já mu všechno řekla. Mlčel dlouho, pak si sedl ke stolu a hlavu složil do dlaní. „Martino, já nevím, co mám dělat. Nechci je opustit… ale taky nechci ztratit tebe.“

Byla jsem mladší než Jana, bezdětná, plná ideálů o lásce a novém začátku. Ale najednou jsem cítila tíhu jeho rozhodnutí na vlastních bedrech. Petr se rozhodl – zůstal se mnou. Janě posílal alimenty, občas volal dětem, ale nikdy už se nevrátil domů.

Roky plynuly. Narodila se nám dcera Klára a syn Tomáš. Snažila jsem se být dobrou manželkou i matkou, ale stín minulosti visel nad naším domem jako těžký mrak. Petr byl často zamyšlený, někdy podrážděný. Když přišly Vánoce a děti psaly Ježíškovi, Klára se jednou zeptala: „Tati, proč máš ještě jiné děti?“ Petr jen sklopil oči.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát s jedním z dvojčat – s Adamem. „Tati, proč jsi odešel?“ ptal se chlapec tichým hlasem. Petr dlouho mlčel a pak jen zašeptal: „Byl jsem zbabělec.“

Začala jsem si všímat, jak se Petr mění. Stárnul rychleji než ostatní muži v jeho věku. Často sedával u okna a díval se ven do deště. Jednou mi řekl: „Martino, myslíš, že mi někdy odpustí?“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu odpustila já.

Když Petr onemocněl – rakovina plic – bylo už pozdě na velká gesta. Děti z prvního manželství za ním přišly až na poslední chvíli. Jana stála u jeho postele a držela ho za ruku. „Petře,“ řekla tiše, „děti tě potřebovaly víc než já.“

Petr plakal. Poprvé za celý život jsem ho viděla opravdu plakat.

Po jeho smrti jsme seděli s Janou u stolu a popíjely kávu. „Víš,“ řekla mi po chvíli ticha, „nebyla to tvoje vina. On si vybral.“

Ale já věděla své. Každý den si kladu otázku: Kdybych tehdy zavřela dveře a neotevřela mu srdce, bylo by všechno jinak? Byly by jeho děti šťastnější? Byla bych šťastnější já?

Někdy večer sedím u okna stejně jako on a přemýšlím: Může člověk opravdu začít znovu? Nebo nás minulost vždycky dožene?

Co myslíte vy? Dá se vůbec odpustit taková chyba? Nebo je lepší žít s vinou a snažit se alespoň napravit to, co ještě jde?