„Nebezpečí přílišné shovívavosti“: Varovný příběh od starostlivé babičky

V malebném městečku Lipnice, kde se všichni znali jménem, byla Marie uznávanou osobností. Sama vychovala tři děti a nyní byla babičkou tří živých vnoučat. Její dcera Eva a zeť Tomáš byli oddanými rodiči, ale Marie se často obávala jejich přístupu k výchově.

Marie vždy věřila v důležitost stanovení hranic a učení dětí hodnotě tvrdé práce a zodpovědnosti. S obavami sledovala, jak Eva a Tomáš zahrnují své děti—osmiletého Jakuba, šestiletou Lindu a čtyřletého Matěje—nekonečnými dárky a shovívavostí. Narozeniny byly okázalé události a každé přání bylo splněno bez otázek.

Jedno slunečné odpoledne, když se rodina sešla na grilování na Mariině zahradě, rozhodla se vyjádřit své obavy. Zatímco si děti hrály na houpačkách, Marie si sedla s Evou a Tomášem na verandu.

„Evo, Tomáši,“ začala jemně, „vím, že své děti milujete nade vše, ale mám obavy, že jim dáváte příliš mnoho, aniž byste je učili hodnotě toho, co si musí zasloužit.“

Eva si povzdechla: „Mami, chceme jen, aby byly šťastné. My jsme toho moc neměli, když jsme vyrůstali, a chceme jim dát všechno, co jsme nemohli mít.“

Marie přikývla, chápajíc jejich úmysly. „Rozumím tomu, drahá. Ale někdy může přílišné dávání vést k tomu, že si nebudou vážit toho, co mají. Musí se naučit, že ne všechno v životě přijde snadno.“

Tomáš se přidal: „Snažíme se je učit vděčnosti, ale je těžké říct ne, když o něco požádají.“

Marie se usmála vlídně. „Nejde o to říkat ne pořád. Jde o to je učit rovnováze. Nechte je vydělat si na některé věci, které chtějí. Pomůže jim to vyrůst v zodpovědné dospělé.“

Přes Mariiny rady měli Eva a Tomáš potíže změnit své způsoby. Pokračovali v rozmazlování svých dětí s nadějí, že láska bude stačit k jejich vedení.

Jak roky plynuly, začaly se projevovat důsledky jejich rozhodnutí. Jakub se stal stále náročnějším a nárokovačnějším, očekávajíc vše bez námahy. Linda měla potíže s neúspěchem, často propadala záchvatům vzteku při setkání s výzvami. Nejmladší Matěj následoval příkladu svých sourozenců a napodoboval jejich chování.

Eva a Tomáš si začali těchto změn všímat, ale cítili se situací zahlceni. Uvědomili si, že Mariina varování nebyla jen slova opatrnosti—byla to nahlédnutí do budoucnosti, kterou si nepředstavovali.

Jednoho večera po obzvláště náročném dni s dětmi si Eva sedla s Tomášem ke kuchyňskému stolu. „Tomáši,“ řekla tiše, „myslím, že máma měla pravdu. Příliš jsme je rozmazlovali.“

Tomáš přikývl na souhlas. „Ale jak to napravíme? Zdá se to jako příliš pozdě.“

Eva si těžce povzdechla. „Nevím. Ale musíme něco zkusit, než bude opravdu pozdě.“

Přes veškerou snahu zavést strukturu a disciplínu do života svých dětí byla cesta před nimi plná výzev. Zvyky vytvořené během let bylo těžké zlomit a Eva s Tomášem se snažili znovu získat kontrolu.

Marie sledovala z dálky s těžkým srdcem, vědoma si toho, že někdy se lekce učí těžkou cestou. Doufala, že její vnoučata nakonec najdou svou cestu, ale chápala, že cesta bude dlouhá a obtížná.