„Ne, Nekupujeme Tu Pohovku. A Rozhodně Ne Ten Jídelní Stůl,“ Řekla Jsem Svému Manželovi

Bylo slunečné sobotní odpoledne a můj manžel, Jakub, a já jsme se procházeli uličkami oblíbeného obchodu s nábytkem v centru Prahy. Obchod byl plný rodin a párů, kteří se zdáli být nadšení ze svých nových nákupů. Ale ne my. Byli jsme tam z nutnosti, ne z nadšení.

„Ne, nekupujeme tu pohovku. A rozhodně ne ten jídelní stůl,“ řekla jsem Jakubovi pevně, když si prohlížel elegantní, moderní set, který by vypadal perfektně v našem novém bytě.

„Ale, Sáro, potřebujeme místo k sezení a jídlu. Nemůžeme pořád používat ty staré skládací židle,“ argumentoval Jakub s prosebným pohledem.

Hluboce jsem si povzdechla, cítíc tíhu naší finanční situace. „Protože pak budete muset šetřit peníze na splácení hypotéky! A jste ještě tak mladí! Žijte a užívejte si života!“ stále nám říkala moje matka pokaždé, když jsme zmínili koupi něčeho nového.

Jakub a já jsme si nedávno koupili náš první domov, malý ale kouzelný byt v srdci města. Byl to splněný sen, ale přišel s těžkou hypotékou, která nám nechávala málo prostoru pro luxus. Moje matka byla neústupná v tom, že bychom se měli soustředit na co nejrychlejší splacení hypotéky, i kdyby to znamenalo obětovat nějaké pohodlí.

Když jsme pokračovali v procházce obchodem, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem závist při pohledu na ostatní páry vybírající krásný nábytek bez druhé myšlenky. Vypadali tak bezstarostně, tak nezatížení finančními starostmi. Chtěla jsem to i pro nás, ale věděla jsem, že to není naše realita.

Konečně jsme dorazili do sekce s jídelními stoly a Jakub se zastavil před jednoduchým, ale elegantním dřevěným stolem. „Co tenhle? Není příliš drahý a hodil by se perfektně do naší jídelny,“ navrhl.

Váhala jsem a přejela prsty po hladkém povrchu stolu. Byl krásný a už jsem si nás představovala, jak u něj jíme společně a hostíme přátele na večeře. Ale pak jsem si vzpomněla na slova mé matky a blížící se splátky hypotéky.

„Jakube, teď si to nemůžeme dovolit. Musíme být praktičtí,“ řekla jsem tiše, snažíc se skrýt zklamání v hlase.

Jakubovi poklesla ramena a neochotně přikývl. „Vím, že máš pravdu. Jen je to někdy těžké.“

Opustili jsme obchod s prázdnýma rukama, tíha našich finančních povinností visela nad námi. Když jsme se vraceli k autu, nemohla jsem setřást pocit viny za to, že jsem Jakubovi odepřela něco, co si tolik přál. Ale věděla jsem, že je to pro nejlepší.

Během následujících měsíců jsme pokračovali v používání našeho starého nábytku a šetřili každou korunu na splácení hypotéky. Nebylo to snadné a byly chvíle, kdy napětí ve vztahu bylo téměř nesnesitelné. Častěji jsme se hádali, stres z naší finanční situace si vybíral svou daň na nás obou.

Jednoho večera, po další ostré hádce o penězích, si Jakub sedl vedle mě na naši opotřebovanou pohovku a vzal mě za ruku. „Sáro, vím, že děláme správnou věc tím, že šetříme na hypotéku, ale je to někdy opravdu těžké. Jen chci, abychom byli šťastní.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla vyčerpání a frustraci odrážející se v mých vlastních očích. „Vím, Jakube. Chci to taky. Ale musíme zůstat silní a pokračovat.“

Jak čas plynul, nadále jsme bojovali s našimi financemi, ale nikdy jsme se nevzdali jeden druhého. Naše láska a odhodlání nás držely nad vodou i ve chvílích, kdy se zdálo vše nemožné. Věděli jsme, že jednoho dne budeme konečně osvobozeni od břemene naší hypotéky a budeme moci užívat života bez neustálých starostí o peníze.

Ale prozatím jsme museli pokračovat v obětech a držet se naděje na lepší dny před námi.