„Můj syn nebude domácí manžel“: Tchyně křičí na snachu

Ema právě dokončila úklid obývacího pokoje, když uslyšela zvonek. Podívala se na hodiny; bylo teprve 10 hodin ráno. Kdo to může být v tuto dobu? Otevřela dveře a našla tam svou tchyni Janu, která měla přísný výraz ve tváři.

„Dobrý den, Jano,“ pozdravila Ema, snažíc se znít vesele navzdory napětí, které cítila.

Jana neodpověděla na pozdrav. Místo toho se protlačila kolem Emy a zamířila do obývacího pokoje. „Musíme si promluvit,“ řekla chladným a neústupným hlasem.

Ema zavřela dveře a následovala svou tchyni do obývacího pokoje. Měla špatný pocit v žaludku. Jana k ní nikdy nebyla zvlášť vřelá, ale tohle bylo jiné. Tohle vypadalo jako přepadení.

Jana se otočila k Emě, její oči planuly hněvem. „Můj syn nebude domácí manžel!“ vykřikla, její hlas se rozléhal po místnosti.

Ema byla zaskočená. „O čem to mluvíte?“ zeptala se, snažíc se udržet svůj hlas klidný.

„Nehraj si na hloupou,“ odsekla Jana. „Vím, že ho nutíš dělat všechny domácí práce, zatímco ty sedíš a nic neděláš.“

Ema pocítila vlnu hněvu. „To není pravda,“ řekla, její hlas stoupal. „Dělíme se o úkoly rovným dílem. Je to partnerství.“

Jana se ušklíbla. „Partnerství? Tak tomu říkáš? Můj syn pracuje celý den a pak přijde domů vařit a uklízet, zatímco ty co? Sleduješ televizi?“

Emě se sevřely ruce v pěst. „Já také pracuji, Jano,“ řekla skrz zaťaté zuby. „Mám práci, stejně jako tvůj syn. Oba přispíváme do této domácnosti.“

Jana zavrtěla hlavou. „To není správné,“ řekla. „Muž by měl být živitelem. Neměl by přijít domů a dělat ženskou práci.“

Ema pocítila vlnu frustrace. „To není ženská práce,“ řekla, její hlas se třásl emocemi. „Je to prostě práce. A oba ji děláme, protože oba tady žijeme.“

Janina tvář se zkřivila hněvem. „To nestrpím,“ řekla. „Musíš začít přispívat víc nebo zajistím, aby tě můj syn opustil.“

Ema cítila slzy v koutcích očí. Vždy věděla, že ji Jana neschvaluje, ale tohle bylo příliš. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit.

„Jano,“ řekla, její hlas se třásl, „miluji tvého syna a on miluje mě. Máme spolu dobrý život a děláme to po svém. Chápu, že máš jiné představy o tom, jak by věci měly být, ale tohle je náš život, ne tvůj.“

Janiny oči se zúžily. „To ještě uvidíme,“ řekla a otočila se na podpatku a vyšla z domu.

Ema tam stála chvíli, cítíc směs hněvu a smutku. Věděla, že tohle není konec. Jana bude pokračovat ve vměšování do jejich života a snažit se jim vnucovat své zastaralé názory.

Jak dny plynuly, napětí mezi Emou a Janou jen rostlo. Jana přicházela neohlášeně, kritizovala vše, co Ema dělala a dělala jízlivé poznámky o jejích schopnostech v domácnosti. Ema se to snažila ignorovat, ale mělo to na ni dopad.

Jednoho večera, po zvlášť vyhrocené hádce s Janou, si Ema sedla se svým manželem Markem.

„Marku,“ řekla, její hlas se lámal, „už to nemůžu dál snášet. Tvoje matka mi dělá ze života peklo.“

Marek se na ni podíval s obavami. „Vím, že je to těžké,“ řekl, „ale je to moje matka. Nemůžu ji jen tak vyřadit z našeho života.“

Ema pocítila záchvěv zoufalství. Milovala Marka, ale nemohla takhle dál žít. Potřebovala, aby se za ni postavil a stanovil hranice s jeho matkou.

Ale Marek zůstal rozpolcený mezi svou ženou a matkou, neschopný zaujmout pevný postoj.

Uběhly měsíce a napětí v jejich manželství se stalo nesnesitelným. Ema se cítila izolovaná a bez podpory a nakonec učinila těžké rozhodnutí odejít.

Když si balila věci a odcházela z domu, který sdíleli, cítila ztrátu, ale také záblesk naděje na budoucnost, kde by mohla najít klid a štěstí podle svých vlastních představ.