„Moje Manželka a Tchyně si Užívají Gurmánská Jídla, Zatímco Já Přežívám na Instantních Nudlích“

Byl jsem bez práce několik měsíců a účty se hromadily. Moje manželka, Jana, mě podporovala, ale byla stále více nervózní. Pak mi jednoho dne zavolal starý kamarád Petr s nabídkou práce. Vedl malou opravářskou službu a potřeboval další ruce. Plat nebyl nic moc, ale bylo to lepší než nic.

Začal jsem pracovat pro Petra následující pondělí. Moje dny byly plné oprav kapajících kohoutků, záplatování sádrokartonu a montáže nábytku. Byla to těžká práce, ale užíval jsem si pocit uspokojení z každého dokončeného úkolu. Navíc bylo příjemné opět přispívat do naší domácnosti.

Nicméně moje nová práce měla neočekávanou nevýhodu. Protože jsem byl neustále na cestách, málokdy jsem měl čas na pořádné jídlo. Většinu dní jsem si dal rychlé občerstvení nebo snědl sendvič mezi zakázkami. Když jsem se vrátil domů, byl jsem příliš unavený na to, abych si uvařil něco pořádného.

Mezitím si Jana a její matka, která se k nám dočasně nastěhovala, užívaly v kuchyni. Trávily dny experimentováním s novými recepty a přípravou složitých jídel. Dům byl naplněn lákavou vůní pečeného masa, čerstvých bylinek a pečiva.

Jednoho večera jsem přišel domů po obzvlášť náročném dni. Můj žaludek zakručel, když jsem prošel dveřmi a ucítil něco lahodného z kuchyně. Našel jsem Janu a její matku sedící u jídelního stolu, jak si užívají hostinu z grilovaného lososa, pečené zeleniny a dekadentního čokoládového dortu jako dezert.

„Ahoj miláčku,“ řekla Jana vesele. „Jaký jsi měl den?“

„Dlouhý,“ odpověděl jsem a snažil se skrýt svou frustraci. „Co je k večeři?“

„Ach, nevěděly jsme, kdy přijdeš domů,“ řekla a podívala se na svou matku. „V komoře jsou nějaké instantní nudle.“

Přinutil jsem se usmát a přikývl. „Jasně, žádný problém.“

Když jsem vařil vodu na své nudle, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem záchvěv zášti. Zatímco oni hodovali na gurmánských jídlech, já byl odkázán na levné, zpracované potraviny. Nešlo jen o jídlo; šlo o pocit zanedbání a nedocenění.

Tento vzorec pokračoval týdny. Každou noc si Jana a její matka užívaly bohaté večeře, zatímco já jedl sám před televizí. Moje pokusy připojit se k nim byly odmítány výmluvami o načasování nebo zbytcích, které záhadně zmizely.

Jednou večer, po další večeři z instantních nudlí, jsem se rozhodl konfrontovat Janu. „Proč mi nikdy nenecháš žádné z toho jídla?“ zeptal jsem se.

Vypadala překvapeně. „Neuvědomila jsem si, že ti to tak vadí,“ řekla. „Myslela jsem si, že máš rád nudle.“

„Mám,“ přiznal jsem. „Ale ne každý večer. Připadá mi to, jako bys o mě nestála.“

Jana si povzdechla. „Je mi líto, že to tak cítíš. Pokusím se to zlepšit.“

Ale nic se nezměnilo. Gurmánská jídla pro ně pokračovala a instantní nudle zůstaly mým každodenním pokrmem. Moje zášť se proměnila v hořkost a náš vztah začal trpět.

Nakonec se napětí stalo neúnosným. Jednoho večera, po další osamělé večeři z instantních nudlí, jsem si sbalil tašku a odešel. Nevím, kam půjdu nebo co budu dělat dál, ale věděl jsem, že nemohu zůstat v domově, kde se cítím tak nemilovaný.

Když jsem odjížděl, uvědomil jsem si, že nejde jen o jídlo. Šlo o pocit ocenění a uznání. A dokud to Jana nepochopí, náš vztah nikdy nebude stejný.