„Měli byste dát svůj dům mladému páru a přestěhovat se do karavanu, řekla mi moje snacha“

Vždy jsem věřila, že můj syn Michal bude dělat moudrá rozhodnutí v životě. Byl to chytrý kluk, vždy zodpovědný a ohleduplný. Když mi tedy představil svou snoubenku Lenku, byla jsem zaskočená. Lenka se zdála být dost milá, ale něco na ní mi nesedělo. Měla určitý nádech zoufalství, potřebu, kterou jsem nedokázala přesně pojmenovat.

Týden před jejich svatbou přišla Lenka k mému domu. Měla v ruce hromadu papírů a odhodlaný výraz ve tváři. „Aleno,“ začala, „potřebuji s tebou mluvit o něčem důležitém.“

Pozvala jsem ji dovnitř, snažíc se skrýt své obavy. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu a ona přede mnou rozložila papíry. „Michal a já jsme mluvili,“ řekla, „a myslíme si, že by bylo nejlepší, kdybys se odstěhovala ze svého domu a nechala nás tady bydlet.“

Byla jsem ohromená. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se.

„No,“ pokračovala Lenka, „začínáme společný život a potřebujeme stabilní místo k bydlení. Tvůj dům je pro nás ideální. Mohla bys se přestěhovat do karavanu nebo menšího bytu. Bylo by to lepší pro všechny.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Lenko,“ řekla jsem pomalu, „tohle je můj domov. Žiju tady přes třicet let. Tady jsem vychovala Michala. Tady jsou mé vzpomínky.“

„Chápu to,“ odpověděla Lenka, „ale musíš myslet na budoucnost. Michal a já potřebujeme dobrý začátek a tento dům by nám to poskytl.“

Pocítila jsem nával hněvu. „Pokud si Michal vybral někoho, kdo se o sebe nedokáže postarat, je to jeho problém,“ vyštěkla jsem. „Nedám ti svůj domov.“

Lenčina tvář ztvrdla. „Jsi sobecká,“ řekla chladně. „Michal si zaslouží lepší než tohle.“

Postavila jsem se, třesoucí se vzteky. „Vypadni z mého domu,“ řekla jsem. „A nevracej se, dokud nebudeš mít nějaký respekt.“

Lenka odešla beze slova, práskla za sebou dveřmi. Sedla jsem si ke stolu, srdce mi bušilo. Jak mohla očekávat, že se vzdám všeho pro ni? Jak mohl Michal dovolit, aby se ke mně takhle chovala?

Svatba proběhla podle plánu, ale mezi mnou a Michalem už nikdy nebylo stejné. Lenkův vliv na něj sílil a on se stal vzdálenějším. Přestěhovali se do malého bytu a snažili se vyjít s penězi.

Uběhly měsíce a Michala jsem viděla jen zřídka. Když už ano, vypadal nešťastně, zatížený novými povinnostmi. Lenkčiny požadavky nikdy nepřestaly a jejich vztah se napjal.

Jednoho dne se Michal objevil u mých dveří, vypadal vyčerpaně a poraženě. „Mami,“ řekl tiše, „nevím, co mám dělat. Lenka chce víc, než jí můžu dát. Nikdy není spokojená.“

Pevně jsem ho objala, cítila jeho bolest. „Michale,“ řekla jsem jemně, „musíš dělat svá vlastní rozhodnutí. Nemůžeš nechat někoho jiného řídit tvůj život.“

Přikývl, slzy v očích. „Vím,“ zašeptal.

Ale bylo už pozdě. Škoda byla napáchána. Lenkčiny neustálé požadavky mezi námi vytvořily propast, kterou už nikdy nešlo zacelit.

Na konci jejich manželství se rozpadlo. Rozvedli se po pouhých dvou letech, nechávajíc Michala zlomeného a zklamaného. Na nějaký čas se vrátil ke mně domů a snažil se znovu postavit na nohy.

Co se týče Lenky, zmizela z našich životů stejně rychle, jako do nich vstoupila. Už jsem o ní nikdy neslyšela.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že někdy láska nestačí k překonání výzev, které nám život přináší. A někdy nás lidé, o kterých si myslíme, že je známe nejlépe, mohou překvapit těmi nejbolestivějšími způsoby.