„Koupila jsem vám gauč. Stál jen 3 500 Kč,“ řekla nadšená tchyně. Teď nevíme, co s ním dělat

Můj manžel, Jakub, a já jsme manželé tři roky. Nedávno jsme koupili malý byt v centru Prahy s úmyslem ho pronajmout. Byt je útulný a ideální pro mladý pár nebo single profesionála. Nicméně, byl tu jeden zjevný problém: v obývacím pokoji chyběl gauč.

Šetřili jsme na nový gauč, ale s ostatními výdaji, které se hromadily, to vypadalo jako nemožný sen. Slušný gauč by nás stál alespoň 20 000 Kč a my si teď nemohli dovolit utratit tolik peněz. Po diskusi s Jakubem jsme se rozhodli počkat, až budeme mít více prostředků.

Jedno slunečné sobotní odpoledne k nám přišla na návštěvu Jakubova matka, Alena. Vždy byla plná energie a ráda nám pomáhala, kdykoli mohla. Jakmile vešla dovnitř, všimla si prázdného místa v našem obývacím pokoji.

„Kde máte gauč?“ zeptala se s očima rozšířenýma starostí.

„Šetříme na něj,“ vysvětlila jsem. „Teď si ho prostě nemůžeme dovolit.“

Alenina tvář se rozzářila nadšením. „Mám nápad! Koupím vám gauč. Viděla jsem jeden ve výprodeji za pouhých 3 500 Kč v nedalekém bazaru. Je ve skvělém stavu!“

Než jsme mohli protestovat, Alena už byla na cestě ven, odhodlaná nám ten gauč přinést. Jakub a já jsme si vyměnili znepokojené pohledy, ale rozhodli jsme se ji nechat jít. Koneckonců, jen se snažila pomoci.

O pár hodin později se Alena vrátila s velkým gaučem s květinovým vzorem. Rozhodně to nebylo to, co jsme měli na mysli, ale nechtěli jsme jí ublížit. Byla tak pyšná na svůj nález.

„Není krásný?“ zářila. „A byla to taková výhodná koupě!“

Poděkovali jsme jí a pomohli jí přemístit gauč do obývacího pokoje. Byl to těsný fit, ale nakonec jsme ho tam dostali. Jakmile Alena odešla, Jakub a já jsme si sedli na gauč a podívali se na sebe.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala jsem se, cítíc se přemožená.

Jakub si povzdechl. „Nevím. Není to přesně to, co jsme chtěli, ale nemůžeme se ho jen tak zbavit. Máma by byla zničená.“

Snažili jsme se situaci zvládnout co nejlépe, ale gauč se rychle stal zdrojem frustrace. Neseděl k našemu dekoru a zabíral příliš mnoho místa. Potenciální nájemníci, kteří přišli byt prohlédnout, byli odrazeni jeho zastaralým vzhledem.

Jednoho večera, když jsme diskutovali o našich možnostech, dostal Jakub telefonát od svého bratra Petra. Slyšel o našem dilematu s gaučem a nabídl se, že si ho vezme.

„Mohl bych použít gauč do svého sklepa,“ řekl Petr. „Není to dokonalé, ale je to lepší než nic.“

S úlevou jsme souhlasili, že Petr si gauč vezme. Druhý den přijel s náklaďákem a odvezl ho pryč. Konečně jsme byli osvobozeni od květinového monstra.

Naše úleva však netrvala dlouho. O týden později přišla Alena na další návštěvu a okamžitě si všimla chybějícího gauče.

„Kde je ten gauč, co jsem vám koupila?“ zeptala se s hlasem plným zklamání.

Vysvětlili jsme jí, že si ho vzal Petr do svého sklepa, doufajíc, že to pochopí. Ale Alenina tvář posmutněla a vypadala skutečně zraněná.

„Jen jsem chtěla pomoci,“ řekla tiše. „Myslela jsem, že se vám líbí.“

Cítíc se provinile, snažili jsme se ji ujistit, že si její gesto vážíme, ale škoda už byla napáchána. Naše vztahy s Alenou se napjaly a přestala nás tak často navštěvovat.

Nakonec jsme našetřili dost peněz na koupi nového gauče, který perfektně seděl do našeho bytu. Ale zkušenost nám zanechala hořkou pachuť v ústech. Naučili jsme se cennou lekci o přijímání pomoci a důležitosti komunikace.

Co se týče Aleny, trvalo měsíce úsilí napravit náš vztah s ní. Květinový gauč mohl být pryč, ale jeho dopad přetrvával.