Konec přátelství kvůli dětskému rozmaru: „Můj manžel to už nevydržel a vyhrkl: ‚Nemůže si hrát sama nebo se dívat na pohádky?'“

Bylo slunečné sobotní ráno, když se Eliška rozhodla navštívit svou dlouholetou kamarádku Naďu, která nedávno porodila své první dítě, holčičku jménem Lucie. Těšení na setkání s malou Lucií ji drželo vzhůru celou noc předtím. Představovala si klidný den, kdy si s Naďou popovídají a budou se kochat pohledem na miminko.

Realita však byla daleko od Eliščiných představ. Jakmile vstoupila do Naďina domu, uvítal ji pohled na hračky roztroušené po celém obývacím pokoji a Naďa vypadala nezvykle vyčerpaně. Eliška rychle nabídla pomoc, myslela si, že její kamarádka má prostě jen těžký den.

Jak hodiny plynuly, Eliška si všimla znepokojivého vzoru. Naďa trvala na tom, že musí Lucii neustále držet, a při každém sebemenším zamručení skočila. Miminko, možná cítící matčinu úzkost, bylo neklidné a nesedlo si, pokud nebylo v Naďině náručí. Eliška jemně navrhla, že by možná Lucii prospělo, kdyby si chvíli hrála sama na hrací dece nebo se dívala na barevné pohádky, aby Naďa měla chvilku pauzu. Naďa návrh odmítla a pevněji objala Lucii.

Když se blížil čas oběda, Eliška pomohla prostřít stůl, zatímco Naďa konečně položila Lucii do jídelní židličky. V momentě, kdy Naďa odkráčela, Lucie začala plakat. Místo aby jí dala minutu na uklidnění, Naďa se vrátila, svůj oběd zapomněla, a znovu Lucii vzala do náruče. Eliška jedla své jídlo většinou v tichosti, sledovala, jak její kamarádka neustále chodí sem a tam s Lucií, která si mumlala do ucha.

Přelomový moment nastal, když se k nim odpoledne přidal Eliščin manžel, Roman. Těšil se také na uvolněnou návštěvu, ale atmosféra byla úplně jiná. Po několika hodinách sledování, jak Naďa vyhovuje každé Luciině maličkosti, Roman ztratil trpělivost. Když Lucie začala znovu naříkat, že chce být v náručí hned poté, co byla položena dolů, Roman si nemohl pomoci a vyhrkl: „Nemůže si hrát sama nebo se dívat na pohádky?“

Místnost ztichla. Naďin obličej zrudl barvou, kterou Eliška nikdy předtím neviděla. Držela Lucii pevněji proti své hrudi, jako by ji chtěla ochránit před Romanovými slovy. „Myslím, že byste měli odejít,“ řekla Naďa tiše, ale rozhodně, její hlas se třásl směsicí hněvu a zranění.

Eliška s Romanem nečekali na další výzvu. Návštěva skončila náhle, přičemž Eliška vrhla smutný pohled na Naďu, která se s ní odmítla setkat očima. Na cestě domů se Eliška snažila situaci probrat s Romanem, ale ten byl přesvědčený, že Naďa přehnala a že oni neudělali nic špatně.

Týdny se změnily v měsíce a Naďiny profily na sociálních sítích, kdysi plné rozmanitého obsahu, nyní ukazovaly pouze fotky Lucie. Eliščiny pokusy o obnovení přátelství byly setkány s zdvořilými, ale pevnými odmítnutími. Naďa stanovila hranici a Eliška byla na druhé straně.

Eliška často přemýšlela o tom dni, zda by věci mohly být jinak. Svou kamarádku hluboce postrádala, ale chápala, že Naďin svět se změnil způsoby, které nečekala. Přátelství, jako mnoho věcí v životě, podlehlo tlakům a změnám, které přineslo nové rodičovství.