Kdo mě povede k oltáři?

„Eliško, už jsi se rozhodla?“ zeptala se mě máma tiše, když jsme spolu v kuchyni krájely zeleninu na bramborový salát. Její hlas byl napjatý, jako by se bála odpovědi. Věděla jsem, že tahle otázka přijde, ale stejně mě zaskočila. V hlavě mi hučelo a ruce se mi třásly. „Nevím, mami,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Moje svatba se blížila a já měla pocit, že místo radosti cítím jen úzkost. Všichni kolem mě byli nadšení – babička už vybírala šaty, sestra plánovala rozlučku se svobodou a můj snoubenec Tomáš se těšil na společný život. Jen já jsem měla v srdci těžký kámen.

Můj biologický táta, Petr, odešel od nás, když mi byly tři roky. Pamatuju si jen jeho hlasité hádky s mámou a to, jak jsem ho jednou viděla odcházet s kufrem v ruce. Pak dlouho nic. Občas přišel pohled z dovolené nebo narozeninová karta, ale jinak byl pryč. Když mi bylo osm, máma si našla Karla. Byl tichý, laskavý a nikdy na mě nekřičel. Naučil mě jezdit na kole, pomáhal mi s matikou a když jsem měla první zlomené srdce, seděl vedle mě na posteli a mlčky mě držel za ruku.

A teď tu byli oba. Petr i Karel. Každý z nich čekal, že ho požádám, aby mě vedl k oltáři. Každý z nich měl jiný nárok na to být mým otcem.

Na rodinné oslavě u babičky se to všechno vyhrotilo. Seděli jsme u stolu – já, máma, Karel, Petr a Tomáš. Atmosféra byla hustá jako smog nad Ostravou. Petr se napil vína a najednou řekl: „Eliško, doufám, že víš, že jsem tvůj táta. Že bych měl být ten, kdo tě povede.“

Karel ztuhl a máma zbledla. Já jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Tati…“ začala jsem nejistě.

„Neříkej mu tati,“ skočil mi do řeči Karel tiše, ale pevně. „Nikdy tu pro tebe nebyl.“

Petr se zamračil. „To není pravda! Snažil jsem se… Tvoje máma mi to ztížila.“

Máma prudce vstala od stolu. „Tohle není vhodná chvíle!“

Ale bylo pozdě. Všichni na sebe křičeli a já měla pocit, že se propadám do země. Tomáš mě chytil za ruku pod stolem a zašeptal: „Jsem tu s tebou.“

Po oslavě jsem seděla sama v pokoji a dívala se na staré fotky. Na jedné jsem byla malá holka v růžových šatech – držela jsem Karla za ruku na pouti v Litoměřicích. Na jiné jsem byla s Petrem na lavičce v parku – bylo mi asi dvanáct a oba jsme se usmívali do objektivu. Najednou mi došlo, že oba jsou součástí mého života, každý jinak.

Další den za mnou přišel Karel. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Eliško, nezáleží na tom, koho si vybereš. Já tě mám rád jako vlastní dceru a vždycky budu stát při tobě.“

O pár dní později mi volal Petr. Jeho hlas byl nejistý: „Chtěl jsem ti jen říct… promiň za všechno. Vím, že jsem nebyl nejlepší táta. Ale pořád jsi moje holčička.“

Byla jsem rozpolcená. Přála jsem si mít jednoduchou odpověď, ale žádná nebyla správná ani špatná. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem: Co znamená být otcem? Je to krev? Nebo roky společných zážitků?

Nakonec jsem pozvala oba na procházku do parku, kde jsme kdysi chodili všichni tři – já jako malá holka mezi dvěma světy. Sedli jsme si na lavičku a já jim řekla: „Nemůžu si vybrat jednoho z vás. Oba jste pro mě důležití. Chci, abyste mě vedli k oltáři spolu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Karel kývl hlavou a Petr se usmál skrz slzy.

Na svatbě mě vedli oba – každý z jedné strany. Cítila jsem jejich ruce ve své a věděla jsem, že i když naše rodina není dokonalá, je moje.

Někdy si říkám: Proč musí být rodina tak složitá? A co byste udělali vy na mém místě?