Experiment na rande: Když jsem předstíral, že jsem na dně, abych zjistil, kdo mě opravdu miluje

„Takže ty jsi… nezaměstnaný?“ zopakovala po mně Lucie s lehce zvednutým obočím a já cítil, jak se mi potí dlaně. Seděli jsme v malé kavárně na Letné, venku pršelo a já měl pocit, že každá kapka narážející do skla je jako výčitka. „Jo, už pár měsíců. Snažím se najít něco nového, ale zatím to moc nejde,“ zalhal jsem a v duchu si nadával. Proč jsem si tohle vymyslel? Proč jsem si nemohl prostě užít večer s krásnou ženou, která se na mě usmívala přes hrnek horké čokolády?

Jmenuju se Tomáš Novotný. Je mi třicet pět, pracuju jako projektový manažer v jedné velké IT firmě na Pankráci a mám plat, o kterém by se mnohým mohlo zdát. Ale poslední roky jsem zjistil, že peníze mi štěstí nepřinesly. Všichni kolem mě – kolegové, známí i rodina – mi záviděli úspěch, ale já byl sám. A když už jsem s někým chodil, vždycky to skončilo stejně: „Tomáši, ty jsi fajn, ale…“ A pak přišel ten pohled na můj byt s výhledem na Vltavu nebo na auto v garáži. Najednou už nebylo pochyb, proč se mnou jsou.

Jednoho večera, když jsem seděl sám doma a díval se na prázdnou sklenici vína, napadlo mě to: Co kdybych předstíral, že nemám nic? Žádný byt, žádné auto, žádnou práci. Jen já sám. Najdu někoho, kdo mě bude mít rád kvůli mně samotnému? Nebo zjistím pravdu o tom, jak fungují vztahy v dnešní době?

A tak jsem začal svůj experiment. Založil jsem si nový profil na seznamce pod svým druhým jménem – Tomáš Marek. Fotky obyčejné: já v parku, já s knížkou v ruce, žádné drahé restaurace ani dovolené v Alpách. Do popisu jsem napsal: „Hledám někoho opravdového. Právě hledám práci a začínám znovu.“

První schůzka byla s Martinou. Byla milá, smála se mým vtipům a povídali jsme si o všem možném. Když ale přišlo na placení kávy a já navrhl, že bychom se mohli rozdělit, její úsměv pohasl. „To je v pohodě,“ řekla rychle a vytáhla peněženku. Ale už jsme si nikdy nenapsali.

Pak přišla Petra – krásná blondýna z Vinohrad. Po půlhodině povídání o tom, jak je těžké najít práci po třicítce, mi řekla: „Víš co? Já hledám někoho ambiciózního. Hodně štěstí.“ A odešla.

Začal jsem pochybovat o svém nápadu. Možná je to celé hloupost. Možná jsou lidé opravdu povrchní. Nebo možná jen já nejsem dost zajímavý bez svých úspěchů.

A pak přišla Lucie.

Seděli jsme spolu už potřetí v té samé kavárně a ona se mě ptala na mé sny. „Co bys dělal, kdybys mohl dělat cokoliv?“ zeptala se tiše a já poprvé za dlouhou dobu cítil, že můžu být upřímný.

„Chtěl bych psát. Cestovat po Česku a psát o lidech a jejich příbězích,“ přiznal jsem.

Usmála se. „To je krásný sen. Víš co? Můj táta byl taky dlouho bez práce. Bylo to těžký období, ale nikdy jsem ho neměla radši než tehdy.“

V tu chvíli mi došlo, že Lucie je jiná. Neptala se mě na peníze ani na bydlení. Zajímalo ji jen to, co mám v hlavě a v srdci.

Jenže čím víc jsme se sbližovali, tím víc mě tížila lež. Každý večer jsem si říkal: Zítra jí to řeknu. Zítra přiznám pravdu.

Jednoho dne jsme šli spolu na procházku po Vyšehradě. Lucie se zastavila u zdi a zadívala se na Prahu pod námi.

„Víš, Tomáši… mám pocit, že mi něco tajíš,“ řekla tiše.

Zastavil jsem se vedle ní a cítil, jak mi buší srdce až v krku.

„Lucie… já ti musím něco říct.“

Vyprávěl jsem jí všechno – o své práci, o bytě i o tomhle hloupém experimentu.

Dlouho mlčela. Pak se na mě podívala s očima plnýma slz.

„Víš, co je nejhorší? Že jsi mi nevěřil natolik, abys byl upřímný od začátku.“

Chtěl jsem ji obejmout, ale ucukla.

„Já tě měla ráda takového, jaký jsi byl – i bez peněz. Ale teď nevím…“

Odešla a já tam zůstal stát sám mezi starými zdmi Vyšehradu a cítil se menší než kdy dřív.

Doma jsem seděl u okna a díval se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně znamená upřímnost ve vztahu. Je lepší být od začátku sám sebou i za cenu odmítnutí? Nebo je lepší hrát hry a riskovat ztrátu toho nejcennějšího?

Možná jsem si zasloužil být sám. Možná neexistuje správná odpověď.

Co myslíte vy? Dá se vůbec v dnešní době najít láska bez přetvářky? A kolik pravdy vlastně uneseme?