Dům, který měl být štěstím, a stal se prokletím

„Tohle není fér, Lucie! Proč se vždycky musíš hádat kvůli každé maličkosti?“ křičel na mě Petr, když práskl dveřmi kuchyně. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi duněla jeho slova. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okno našeho nového domu v malé vesnici u Kolína. Dům, který mi rodiče dali jako svatební dar. Dům, který měl být začátkem našeho společného štěstí.

Ale už od začátku to bylo jinak. Pamatuju si, jak jsme poprvé přijeli – maminka s tátou stáli před domem s klíči v ruce a úsměvem na tváři. „Tady začnete nový život, Lucinko,“ říkala maminka a objala mě. Petr byl tehdy nadšený, plánoval, jak si udělá dílnu v garáži a já jsem snila o zahradě plné růží. Jenže už první týdny ukázaly, že nic nebude tak jednoduché.

Petr začal trávit víc času v hospodě než doma. Prý aby zapadl mezi místní. Já jsem se snažila dům zvelebit, ale všechno bylo na mně. Rodiče chodili na návštěvy častěji, než bych chtěla. Máma mi radila, jak mám vařit, jak mám vychovávat děti – i když jsme žádné ještě neměli. Táta kontroloval, jestli je všechno v pořádku s topením a střechou. Cítila jsem se jako malá holka, která nikdy nic neudělá dost dobře.

Jednou večer jsem seděla na terase a dívala se do tmy. Petr přišel domů pozdě a opilý. „Proč jsi taková? Proč nejsi jako tvoje máma?“ vyčetl mi. „Moje máma? Ta, co mi pořád říká, že nic neumím?“ vybuchla jsem. Petr se zasmál a odešel spát na gauč. Tehdy jsem poprvé pocítila, že ten dům není domovem, ale vězením.

Začaly hádky. Kvůli penězům, kvůli rodičům, kvůli tomu, že Petr nechtěl děti. Já jsem toužila po rodině, on po klidu a pivu s kamarády. Rodiče si mysleli, že nám pomáhají – nosili jídlo, opravovali plot, ale já jsem v tom viděla jen další důkaz toho, že to sama nezvládám.

Jednoho dne přišla máma neohlášeně. Našla mě v slzách u kuchyňského stolu. „Co se děje?“ ptala se starostlivě. „Nic,“ zalhala jsem. Ale ona poznala pravdu. „Lucinko, ten dům je tvůj domov. Musíš bojovat.“ Jenže já už neměla sílu bojovat.

Petr začal zůstávat přes noc u kamaráda Radka. Když byl doma, mlčel nebo se hádal. Jednou večer jsem našla jeho telefon na stole – přišla mu zpráva od nějaké Jany. Srdce mi bušilo až v krku. „Kdo je Jana?“ zeptala jsem se tiše. „To není tvoje věc,“ odsekl a odešel z domu.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o tom domě. Proč mi rodiče dali právě tenhle dům? Proč nemohli pochopit, že potřebuju vlastní prostor? Každý kout toho domu mi připomínal jejich očekávání a moje selhání.

Jednoho rána jsem seděla v kuchyni s mámou a tátou. „Lucie, musíte si s Petrem promluvit,“ řekl táta vážně. „Ten dům je vaše šance.“ Ale já už věděla, že šance je pryč.

Petr se odstěhoval k Janě. Rodiče byli zklamaní – ne z něj, ale ze mě. „Kde jsme udělali chybu?“ ptala se máma pořád dokola. Já jsem nevěděla, co odpovědět.

Zůstala jsem v domě sama. Každý den jsem chodila po místnostech a vzpomínala na chvíle, kdy jsme byli šťastní – nebo jsme si aspoň mysleli, že jsme šťastní. Zahrada zarůstala plevelem, růže uschly.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na déšť. Přemýšlela jsem: Co kdybych ten dům nikdy nedostala? Co kdybychom začali někde jinde? Byla bych dnes šťastná?

Možná je někdy dar spíš prokletím než požehnáním. Možná bych měla odejít a začít znovu jinde – bez očekávání druhých, bez vzpomínek na to, co mohlo být.

Co myslíte? Je možné najít štěstí tam, kde všechno skončilo bolestí? Nebo je lepší odejít a nechat minulost za sebou?